manatees playing with kayak

manatees playing with kayak
Originally uploaded by FLkrakr

greeting from the animal kingdom
Very beautiful view of the bystander, but to be in place and the first to greet manatees, I do not know, I would be afraid. But even so, that's another reason to visit Florida
This is one of the reasons why not to leave home sea kayak

Posílal jsem to na US server, ale i pro našince.
Jeden z mnoha dobrých důvodů, proč okusit mořský kajak.

Manatee je Kapustňák a je to býložravec, takže nehrozí, že by baštil kajakáře, ale ta pokora před jeho velikostí a případnou náladou.

Nádhera

Pepek

link

nejde mi ukládat pod ADMIN účtem, tak to dávám zatím sem
objevil jsem zajímavý blog v angličtině
http://kayakyak.blogspot.com/

a jedno video z AUS

http://vimeo.com/16052526

Podzimní Elba

Je to až k nevíře, jak se svět stane malým, když nesedíte doma.
Tyto řádky píši o pár dnů dříve, kdy o Elbě zatím jen sním.

Elba vznikla tak, tedy onen návrh, že na ní pojedeme, a tentokrát to fakt nebylo v hospodě u piva, ale v reálných mořských podmínkách někde v rozbořeném 4* kempu. Dolaďovalo se na Orlíku na malém setkání opět s loděma.Takže s nápadem přišel Bushman a proto jsem tuto akci pojmenoval Elba s Bushmanem. Ono se to člověku lépe pamatuje, když to naváže na vlastníka, který to poté koordinuje.
Tak se tak pádlovalo a přemítalo a čas ubíhal.
Pár věcí se přihodilo, takže nakonec Bushman asi nepojede a sebere se úplně někdo jiný.
Vše tedy organizuje Karel, o kterém vím jen z doslechu a že bere auto.
Dobrá, krčím rameny nad touto zprávou a opět prodadám do pracovních povinností.
Když tu jednoho čtvtečního odpoledne opět vyzvedávám klíče od krakorců, v loděnici postávají u auta nějací SeaKayakáři. Jdu se jich tedy zeptat, jak se mají a kam že to právě jedou. No prý na Orlík, do tamních kanálků, ale Čerťáky, že prý jen minou. No aby ne.
Ještě než odejdu, zeptám se zdvořile, jestli plánují nějakou delší akci, třeba na moře. A prý Elba, někdy kolem 19. září, tak to je dobré, tam já jedu také, jen né s nima. Snad se tam potkáme, prohodil jsem.
Ta informace mi moc nedá, kolik máme u nás aktivních SeaKayakářů, aby se setkal stejný termín a lokace. No moc ne. Když jsem ze zeptal, zda-li jeden z nich je Karel, smích nám rozproudil tepny. Ty budeš ten Pepa z Prahy, obratem Karel odvětil.jj, svět je skutečně malý, navíc, když jsme se s Karlem potkali na Hartě s HG, ale tam bylo toliko lidí, že má introventnost nevstoupila v jejich mysl.
No a pak jsem si šel zapádlovat. To abych stíhal toho Karla, co Everest a tamní treky pokouší. :-)
čt. 04.09.2008

Pátek 19.září
Pátek již má něco za sebou a 17h prosadila svou. 19. zářijový den je hezký, i když teploty pomalu klesají.V loděnici jsem první a čekám na klíče od krakorce. Ve stejném čase přijíždí auto s extrémně dlouhou laminátkou na střeše. Kája dorazil se zapůjčenou Lookshou v celé své dlouhé kráse 620 cm.
Jestli mi Barracuda přišla dlouhá, tak teď se scvrkla záští.
Pomalu nakládáme a sledujeme okolní ruch. Stanďoch z HG dorazil se svou partičkou na neslanou vodu. Silva a Dušan v těsném závěsu kráťasů.
Mimochodem, poslední Hydro bylo od počátku Dušanovou parketou a téma tohoto čísla byl „CityKayak“, což vypovídalo o všem.
Cyril doráží s pomocí rodiny a další Barracuda leze na střechu. Na střeše 3 lodě, pádla a spousta místa pro další lodě. A to je osobák.
Místo pro Indiánovu Neckovou Looksu je vyhrazeno.Po více jak hodince bouchnou dveře auta naposled v loděnici a náš pneu vzorek zanechává stopu směrem do Strakonic.
Lodě drží, auto jede, venku se smráká.Vodňany v naprosté tmě očekávají naši přítomnost a za poletu čelovek nakládáme Indiána Petra.
V plné sestavě se vracíme na silnici a táhneme do teplých krajin. Tady začíná být fakt chladno a venku v tričku již není radno zůstávat dlouho.
Cestou je však nutné se pořádně posilnit a tak dostáváme tip na hospu s večerním vařením. Malá zajížďka neuškodí, proto si o půl desáté večer s klidem objednáváme chutné a levné krmně.
Vćelná za Budějicema s hospodou Pod kaštanem je to pravé místo pro poslední domácí stravu.
Vřele doporučujeme.
Pak následuje klasická cesta přes Rakousko (Innsbruck, Brenner) do Itálie (Bolzano, Trento, Verona, Modena, Bologna, Firenze a Pisa), kde na konci našeho dálničního tahu sjíždíme na tamní okresky a míříme na jih směr Piombino.

Sobota 20.září
Zde před polednem utrácíme nějaká Eura za víno, kávovar a chléb v místním makro Coopu a směle pokračujeme s hledáním vhodného místa pro nástup do lodí.

Ve 12h skutečně vhodné místo nalézáme (GPS: xxx) a po pečlivém přesunutí věcí z naplněného auta do lodí, a o dvě a půl hodiny později už solíme naše pádla.Při výjezdu z Maríny okusíme první vlny a chvilku trvá, než se člověk zakousne do jejich rytmického houpání.
Slunko okupuje modrou oblohu a našim pohledům se naskytne nádherný pohled na směr naší cesty. Elba ve své nahé kráse.
Jelikož se vlastně s klukama neznáme, volíme delší trasu s menším přejezdem na nedaleký ostrůvek s majákem vzdáleném asi 8 km plavby.
Vítr se uklidnil a vlny se vlní o pár kilometrů jinde, takže z velkého pohupování se těšíme jen na projíždějící trajekty Mo-By.ho.
Pádlování jde s naprostou lehkostí a ostrůvek se neskutečně zvětšuje.
Pokud by se dobře zaparkovalo, šlo by zde ideálně bivakovat a pozorovat ranní a noční pochod slunka, ale to snad až někdy příště.
Takže po dvou hodinovém pobytu na ostrůvku zjišťujeme, že slunko je i tady trochu ospalé a chystá se na ulehnout do tamních vod.
Nasedáme do lodí a směřujeme naše špičky na severní cíp ostrova Elba, kde se proti směru hodinových ručiček propádlujeme zpět ke stejnému místu.
Z majákového ostrůvku to je na Elbu pár kilometrů, takže za necelou hodinu již naše lodě drtí zdejší vody a my hledáme vhodné místo na noční odpočinek.To nalézáme v západním cípu severního výběžku s nádherným pohledem na zapadající slunko.
S překvapením zjišťujeme, že místní opuštěné pláže jsou posety množstvím naplaveného dřeva a to se v mžiku mění v plápolající vartu.
Po náročné non-stop jízdě usínáme u ohně, kde s klidem přesouváme těla pod spacák a upadáme do hlubokého transu snění.

Neděle 21. září
Ranní probuzení na sebe nechalo čekat a východ slunka se pro nás v tento den stalo nedostižnou metou.
Celé dopoledne se lenošilo a čerpala se energie na další dny.
Zdejší pláž byla kamenitá a moře neskutečně čisté a docela teplé, takže se kde kdo převlékl za Adama a své všední starosti utopil v průzračné vodě.Indián představil svou novinku ve formě vodotěsného pouzdra na kameru, já zase na kompakt, takže se naše společné okamžiky probublávaly pod slanou hladinou a chytala se inspirace.
Po obědě se opět usedalo do lodí a dle plánovaného směru, jelo se volným tempem.
Od břehů ještě společně, ale co jsem s Petrem zahlédl zaoceánskou loď, bylo jasné, co bude následovat. Porovnávat své kajaky s tímto obrem bylo výzvou číslo jedna.
Takže jsme se po domluvě trhli a mezitím co Karel s Cyrilem podél břehů pozorovali kamenné skvosty, nás uchvátil jediný skvost na širém moři a přímá cesta byla neodvratná.
Pádlovalo se ve velice volném tempu, že by i chodec byl rychlejší a neustále se kecalo o všem možném.
Pak zazvonil telefon a vodní diskuse se proměnila v rodinou. Mobilní technologie dorazila i do komor mořských kajaků.
Crystal Serenity nás již očekávala u přístavních mol města Porteferraio.
Když jsem se pak díval na Google, tak skutečně tam na místních mapách je zachycena obrovská loď, takže to zde nebývá taková rarita, jak se nám zdálo.
Až nás lodička omrzela, jeli jsem přes trajektové pole surfovat na zdejší břeh a podlehnout italské kávě vlastnoručně překapané.
Další věc, kterou jsem od Indiána pobral a vzal téměř za své.
Výhoda mořského kajaku vůči horským túrám spočívá byť v omezeném prostoru v lodi, ale objem bývá více než dvounásobný a navíc člověk to nemusí tahat na zádech a ještě k tomu do kopce. Takže 50kg zatížení v lodi není téměř poznat, naopak posezení v lodi je pohodlnější z důvodu hlubšího ponoru a tím pádem větší stability, což bylo fakt neskutečné.
Uvařili jsme si včasnou večeři (člověk může tahat konzervy, krabicová jídla a jiné pochutiny), následované Lavvazzo kávou a počkali na kluky, kteří během konzumace jídla dopádlovali ke břehu.
Město lákalo k návštěvě, což se po pár minutách také stalo.
Opuštěné lodě na břehu a naše odpočaté nohy okupovaly zdejší město.
Až do půl sedmé jsme se toulali nejednou uličkou Banaparteho města, prošli kolem jeho domu a pokusili se navštívit dlouhodobě uzavřený hrad.
Je po sezóně, která zde skončila v polovině září a od té doby pláže zejí prázdnotou a spousty památek, hotelů a obchodů již pro veřejnost není přístupná.
Pravda, teploty jsou mírně nad 20´C, ale to snad není důvod zde nebýt. No, nám to nevadí, ba naopak. Máme mnohem širší záběr a místa na spaní na kdejaké pláži.
Po půl sedmé opět na vodě vstříc novému místu. O hodinu později nalézáme zcela opuštěnou a hlavně pro nás hezkou pláž, kde můžeme uložit naše kajaky k nočnímu spánku.
Trochu si hraji s dlouho uloženým tropikem a vymýšlím způsob možného rozbití.
Nakonec jsem spokojen a zdá se, že by to mohla být ta správná konstrukce pro výrobu budoucího stanu na mořské putování. Uvidíme, jak se to ujme v širší skupině.
Z poloviny spím pod širákem, jen hlava je schovaná pod roztaženým tropikem, které je vzedmuté z jedné lodě na druhou, podložené rozloženým pádlem.
Na obloze se z Italské pevniny tvoří hutný mrak, ze které spadlo asi 265 kapek, které se v mžiku ztratily ve vlnách přilehlých vod.


Pondělí 22. září
Podzim již skutečně nastal a po včerejším přechodu z léta jsem dnešní ráno pochopil jeho sílu.
Posádka ještě spala a mé oči hleděli východním směrem.
Tu jsem složil provizorní přístřešek a vrhl se do ranních vln vycházejícího slunka.
Moře bylo mírně neklidné a s poloprázdnou lodí trochu děsivé.
Vzduch byl nasát podzimním stavem a co šlo, ohříval jsem si v teplém moři.
Pustil pádlo a pozoroval nádherný východ slunce. První svého druhu ve svém životě, z paluby mořského kajaku. Nádhera neskutečná. Vlna za vlnou zvedala mou loď, která mi dala spřízněnost tím, že následně zvedala i mé vláčné tělo, oddávající se rannímu rozbřesku.
Pak se to stalo a slunko vykouklo s čepičkou na hlavě.
Bylo to nádherné, i když úplnému prohlédnutí zavazela část boty ve formě severní části poloostrova zvaného Itálie.
Snad se někdy poštěstí čistý pohled.
Po návratu na břeh jsem svým nájezdem na břeh probudil Indiána a to bych dobrý důvod k zadělání kávy ke snídani.

Snídaně králů.
Spousty zeleniny, sýrů, salám, kaviárová pasta a chléb. Prostě lahoda, kterou na horách člověk stěží zažije. Pravda, po každém vodním výletu přiberu pár kil a je to nepatrně dražší, ale ta sytá pohoda za to stojí.
Po kvalitní snídani bleskurychle sbaleno a netrpělivé ruce Indiána sváděla k vodním hrátkám.
Proto byl Petr na vodě jako první a už si to pelášil pokračujícím směrem.
Zdejší skály byly hezké, ale nebylo to nic převratného, takže se spíše koukalo pod vodní hladinu a všude kolem.
Za velkým výběžkem, který nám doposavad zakrýval pohled na obydlený ostrov, se naskytla horská podívaná. Ano, nejvyšší vrchol Monte Cappane, který od hladiny moře těsně převyšuje kopec o plných 18m a stává se z něho hora, která se hrdě tyčí na svém místě. Pod touto horou se válela tři větší města naším směrem a jedno přístavní jsme se právě chystali dobýt.
Byla to Marciana Marina, kde byla nalezena první půjčovna Seakayaků na ostrově.
Město působilo útulně a paní na lehátku s úsměvem sledovala naší přípravu oběda na rozházených kamenech.
Petr se rozhodl načerpat energii do své kamery. Odešel do pár set metrů vzdáleného Marina bufetíku, kde kameru zanechal a šel konat obědovou potřebu na šutry.
Když mi sdělil, že tam musel nechat celou kameru, bo nemá nabíječku jen na baterku, trochu jsem ho nalomil, aby se běžel podívat, zda-li tam kameru stále má.
Po pár minutách zaslechnu ránu jak hrom (Petr shodil poklop od nějaké bedny) a zahlédnu rozhazující ruce. A vše bylo rázem v bezmocném procesu nevolnosti. Ještě chvilku poletovat a pak doběhl s úsměvem na rtech.
Pán si zašel dovnitř a s sebou vzal i kameru.
Takže před 14h, kdy pán žádal o vyzvednutí kamery se Petr vracel se 100 min reservou na další okamžiky.
Spadl nám to ale kámen z paluby.
Po obědě následovala krátká prohlídka města s hledáním neMaňana obchůdku, který by nám prodal čerstvý chléb. Já nic nenašel a po propoknutí „vlka“ jsem se vrátil stejnou cestou k lodi.
To je malá drobnost sedavého sportu, než si prdelka navykne na neustálou vlhkost sedačky. I když se člověk po přistání vysuší, převlékne, namaže, tak v zapařené šprajdě se ta voda stejně dostane na místa, která k tomu nejsou přímo uzpůsobena.
Když se pádluje, tak to člověku nevadí, ale delší procházka tomu dvakrát nesvědčí.
Naštěstí jsem v tom nebyl sám J
Po nějakém čase dorazila i zbylá osádka, která si tam udělala svůj piknik.
S Petrem jsme jeli pro vodu na konec mariny, načerpali rovnou z lodi a po betonovém umění propádlovali z města dál.
Ony betonové bodláky primárně slouží pro roztříštění vodní energie, ale sekundární využití je skutečně značné.
Turisti na vrcholech, rybáři na krajích, jenž mají blíže ke svým úlovkům a milenecké páry, co si to rozdávají zezadu v útrobách daleko od zraků dychtivých človíčků. To však nepočítají s možností průjezdu mořského kajaku, který se dostane do míst, které až derou dech.
No, nerušil jsem a raději se věnoval staré majákové věži. Ale byl to šok. Nebojte se však, neudělal jsem se J a pádloval dál. Prostě Elba a mořský kajak nabízí spousty adrenalinu a krásných pohledů. A to doslova. Zdejší skalní útvary začínají měnit svou podobu a projíždějícím očím se začíná promítat pohádka jako ze sna.
Takový pocit jsem měl naposledy na letošní Colors of Ostrava, kdy jsem slyšet vyprávět příběh při koncertu Tanya Taques o velrybě, jenž zamilovaností procházela.
Tak nádherný pocit jsem začal pociťovat a při prohlížení fotografií se znovu vrací.
Různé pohádkové bytosti rozházené po skalách, že div nevěděl jsem, kam dříve zamířit fotoaparát až jsem pak rezignoval a přestal fotit. Raději jsem si ty obrazy ukrýval do své mysli. Fotil jsem takové ty fotogenické a velmi málo.
Zdejší úsek je skutečně nepopsatelný a stojí za projížďku po vlastní ose.
Ve městě se dá zakoupit lístek na projížďku místním ponorkáčem, ale ten peláší po moři tak rychle, že nemáte čas si povídat, resp. ony zkamenělé bytosti vám již neodpoví, protože vaše slova jsou již o pár stovek metrů dále. Navíc se připravíte o jejich neskutečné hlasy, které vás vábí k sobě a čím blíže se přibližujete, tím více vám vyprávějí a odhalují svá tajemství. Prostě nádhera neskutečná, nepopsatelná.

Občas vaši pozornost odpoutá nějaký ten okřídlený domorodec, který se před váma předvádí a naparuje až máte pocit nižšího stupně vlastního vývoje. Snad místní druh Potáplice, co v žaludku plno ryb má a netřeba již hledat potravu, jen se ukazovat.. I když není tak fešná jako vzdálené příbuzné Potápky, suvereně si posedává na šutrech a dokazuje zdejší nadvládu.
Nechává se okukovat ze všech stran, když však ale naše čtyři lodě křižují parádníka ze všech stran, usoudí, že je tady příliš velký zájem o její skvost a mohl by jí ho snad někdo odcizit. S těžkostí přes vlny opouští své slunné místo a ponechává nás ve svém kamenném molu zcela opuštěné.
Po vystřízlivění se vracíme s pohledem na nehybnou krásu zdejších skal a vzhledem k pokročilosti času i k neuvěřitelné hře světel, jenž slunko s mraky hraje, musíme jet.
O pár minut později objevujeme konečně větší jeskyni, do které se dá pohodlně veplout a z paluby lodi i mírně prozkoumat.
Základní nedostatek naší osádky byl v tom, že má vodotěsná čelovka zůstala poškozená doma a zbytek byl uložen v komorách lodí. Takže pro hlubší prozkoumání sloužil blesk fotoaparátu.
Chlad zdejší jeskyně nás po čase vyhnal zpět na moře a k nastávajícímu šeru již bylo nutné hledat si místo na přespání.
Následovala běžná rutina, večeře, bydleníčko, kocháníčko, foceníčko a hajdy na kutě.
Na této pláži se nám zdálo býti dobré místo na zdolání zdejší hory Monte Capanne i s možností bezpečného zanechání lodí.


Úterý 23.září

Ranní červánky předurčují krásný den a tak o půl sedmé již automat na kávu opouští pára a připravuje se vydatná snídaně na denní přesun.
Nejde o nic přetěžkého, ale dlouhodobé sezení v autě a lodi z celodenního pochodu dělá trochu strašáka. Výstup od moře na horu vysokou 1.018m a vzdálenou 5 km vzdušnou čarou od našeho místa ukotvení nám v plánech zabere 5h na výstup a 4h pro sestup.
Takže do západu slunce plánujeme být ve stejných vodách plni dojmů z místní rozhledny.
Snídaně dala zabrat, nějaké to zabalení a rázem máme půl deváté, když naposledy spatříme opuštěné lodě dotažené pod skalní masiv na opuštěné pláži. Výšlap na 70m vyvýšenou silnici dává tušit vařící se krev v žilách. Kyselina mléčná se však nedostavuje, takže dosavadní příprava byla něco platná.
Několik stovek metrů po klikatém asfaltu a naprosto neoznačená cesta, kterou bych bez mapy s přehledem přehlédl, ukrajuje část naší cesty.
Z asfaltové vyhlídky se stává lesní cesta lemovaná více, či méně chutným plodem všemožného druhu, který nám brání v průchodu, ale zase nám dává na jazyk všelijaké chutě a tu a tam stojíme více, než u jiných plodin. Do baťůžku limetku na cestu a pokračujeme dále, na obávanou křižovatku, kde se rozhodujeme o průnik kratší necestou, nebo časově náročnější obchvatovou cestou kolem nejednoho kopce.
Jednohlasně vyhrává prvovýstup na Monte Capanne podél potoka.
Zde si člověk sice sáhne na dno, ale pro to zpestření to opravdu stačí. Například jsem zjistil, proč se kleči tak říká. Je to proto, že pokud jím chcete projít, musíte tak učinit v kleči.
Nedoporučuje se však dlouhodobý přesun, bo pak budete v křeči.
Výška zdejší zakrslé borovice je mírně přes metr, takže po Homo Erectus (člověk vzpřímený) protažení vám kouká hlava a můžete pozorovat okolní ruch vašich klečáků. Docela sranda. Tedy pokud vám nevadí, že jste celkem čtyři a v okruhu svého dohledu spatříte stejný počet rozechvělých korunek klečí. Když se poté proměníte v Homo Habilis a své ruce využijete k uchycení stromu a sunutí zcela zbytečných věcí před sebou, zahlédnete neskutečně rozryté cesty po tamních lesních tvorech. Vaše víra vás malinko balamutí, že se při plížení do kopce setkáte jen se zbylou částí horských vodáků.

Zhruba o půl dvanácté pronikáme na palouček, kde se vyskytuje i nějaká ta ostružina v míšená ve zdejší borovice a tak víme, že hlady zde zajisté nezhyneme. Co nám však činí drobné problémy, je zjištění, že zde není žádná cesta a tak Petr po nasbírání plného žaludku opět padá k zemi a rozráží svým tělem ostnaté bodce.
Naštěstí to byl poslední půlhodinový úsek tímto terénem a po vylezení tamní skalky zjišťujeme veškeré ztráty. Až na poškrábané tělo, protrhané tričko, proplažené zahliněné kalhoty a patrně žádný ušetřený čas jsou naše úsměvy neskutečně široké a pro zdejší výhled se rozhodujeme k malé polední svačince.
Část severo-východního pobřeží ostrova se nám ukazuje ve své nahotě a to nám dává další chuť do následujících kroků, již běžnou turistickou cestou.
Zde až na udivenou skupinku rakouských důchodců (jsme trochu pomačkaní, můj žlutý kufřík vyzařuje a Petr si v kleči našel kamaráda, jehož lebku na nalezeném drátku vleče s sebou) a několik zájezdů čechoslováků, nebylo koho zdravit.
Cesta po značeném chodníku byla bezpečná a nikterak náročná.
S Petrem kecáme o všem možném a pomalu se suneme k vrcholu. To si Kája protahuje i jiné svaly a drtí skály ve svých prstech, aby se mu naskytla jedinečná vyhlídka.
Když o půl třetí s pulitrem „Birra Supperior – Nastro Azzuro“ piva za 5Euro sedíme na severní vyhlídce, je nám blaženě.
Trochu fouká, turistů díky lanovce trochu ubývá a naše pohledy směřují k našim cestám.
Jak minulým, tak i těm nastávajícím.
Po výstupu na skutečně nejvyšší bod s 360* rozhledem pozorujeme okolní ostrovy a plánujeme další výlety na nejen Toskánské ostrovy Pianosa a Montecristo, ale i Korsiku a Sardinii a možná i dále na jih, kam naše oko zatím nedohlédne.

Po okochaném pohledu zvažujeme návrat neskutečnou lanovkou vhodnou k páření jedinců (klec pro dva na stojáka některým ženám zadělává na nepříjemné stavy a tak se tulí ke svým mužským ochráncům a když tak pozorujeme, pokud to jde, skutečně páry v kleci jsou smíšené a po opuštění rovného stanoviště nástupního se klec vrhá do propasti a ženy do náručí), nebo se přes zdejší masiv prolézt na cestu zpět z jiho-západní strany.
Časově rychlejší šutrování má navrch a tak se ponedlouho ztrácíme v kamenitém terénu.
Zde odkládám svůj fotoaparát do batohu, který mi střeží Kája a tak můžeme tyto mírně exponovaná místa projít s větším klidem. Další důvod udělat si na kufr popruh pro natažení v ramena. O půl šesté již docházíme na palouček, z něhož následuje turistická cesta.
Posvačíme a střemhlav padáme do tábora. Cestou nás ještě doprovází rodinka vysoké a při západu slunce již lepíme podrážky na asfaltový povrch. Cestou míjíme Pizzerku, kde utrácíme naše proměněná Eura.
Žádná sláva to tedy nebyla a tak chladná vyhlídka na moře nemohla kompenzovat zředěné víno a nějaké nesrozumitelné položky na účtence. Nebyla to přílišná přirážka a tak zákony principu tentokrát nebyly použity a s brumláním na rtech jsme opustili zdejší společnost.
Za slané tmy s rukama napěchovanýma dřevem zdravíme odpočaté kajaky a prochladlým tělům rozděláváme oheň jak má být.
S Petrem ještě prokecáme hodinu do dalšího dne a s půlnočním pocitem dobře ušlého dne padáme do svých reklamních stavů mysli.


Středa 24.září
Nevím proč, ale již o sedmé tvořím záznam na svůj čip v domnění, že z této pláže zachytím ten pravý východ slunce.
Snídaně proběhla v komorním duchu, vítr nějak neustal a tak nás čekalo menší vlnové nasedání. Pro záznam kamery jsem efektně sjel z kamenné hráze přímo do vln. Připadal jsem si jako mistr světa, co rozráží světové vlny a v záběru slunečního reflektoru všem ukazuje své umění. No, pravda, před pár měsíci bych na to neměl, ale dnes si připadám dost jistě a s BarCZou si rozumíme i na větších vlnách. Takže zde nějaký posun skutečně je.
Žel, to co prožívá námořník na moři, není z fotografií a snad ani z videa vůbec patrné a metrové vlny se na statickém snímku zdají být zanedbatelné.
Po návratu ku břehu natáčím já, i když to jde o poznání hůře, tak snad z toho bude alespoň trochu použitelný záběr a při couvání od břehu kolmo narážím na Petrovu loď. Poseidon tomu chtěl a skobička z mého nepoužívaného vodícího lanka kormidla zacvakává do lanka druhé lodě a nastává neřešitelná situace. No nebýt Karla a jeho mistrného ovládání lodi, tak bych musel vypadnout z lodě a lanko uvolnit.
Docela nepříjemná záležitost, ale dobrá zkušenost na relativně klidném moři u břehu.
Budu muset buď kormidlo upevnit natrvalo, nebo použít šroubovací karabinky. Tohle se Prijonu teda fakt nepovedlo.
Pro velký úspěch těchto vln se Kája vrátil pro další sjezd, ale vlny byly tak agresivní, že než stihl vyskočit z lodě ven a protáhnout se na břeh, vlna mu zaplavila otevřenou komoru a nebylo již jiné cesty, než nalézt z vody.
Takže se vyzkoušel nalézací manévr na menších vlnách. No nebýt pomoci druhé lodi, asi by se tam dralo těžko.

Pak následoval běžná plavba podél pobřeží s pohledem na nedaleko vzdálené ostrovy. První nás doprovázel, tedy krom 50km vzdálené Korsiky placatý ostrov Pianosa, který svou výškou nepřesahuje patrovou budovu, což zajisté vedlo Hellera k umístění vojenské základy pro román Hlava XXII. Takže skutečně dobrý důvod k osobnímu pochopení kapitána Yossariana a majora Majora.
Tím dalším dohlédnutým ostrovem byl nepřístupný Dumasův ostrov MonteCristo. Kapitán Edmond Dantès zde údajně střeží místní floru a faunu a pro vstup na ostrov je zapotřebí zvláštního povolení. Dopádlovat se tam ale dá. Od Napoleonova ostrova to je mírně přes 40km, od Hellerovy základny již pod 30. Takže za klidného moře to je příjemná projížďka.
Dnešní pokuk po ostrovech však zaklínil do našich řad mírné rozhořčení a nesoulad. Né že by snad ponorka projela, ale Petr se nám zakoukal do teplých vod a nehodlal opustit pádlo.
Proto po návštěvě města ----- zzz------ , nákupu čerstvých potravin kluci preferují co nedřívější obydlení, kdežto Petr s pádlem v ruce demonstruje svůj neklid.
Začínám se smrákat a když po delší době nenalézáme vhodnou pláž, navrhuji se vrátit. Jsem přehlasován a tak se dereme do neznámých vod k dalšímu městu.
Naštěstí to byla dobrá volba a písečná pláž přímo zakusovala naše lodě.
Spaní na měkké podestýlce kompenzovala opatrnost mých myšlenek. Počasí nám přálo, tak to bylo dobré. Žel bylo nutné propádlovat pár skvostných skalních útvarů, ale tak to někdy bývá.
Kája s Cyrilem klábosili do hluboké noci a já s Petrem jsme již zařezávali do zvuku písečných vln. Uprostřed noci se za skálou rozsvítila obloha a udeřilo pár blesků, ale bylo to v předešlém místě zastávky a tak se nás to moc netýkalo. Pak s lehkostí větru těžký mrak opustil Elbu a lemoval moře směrem ke svým bratrům na Korsiku, které byla po celou dobu naší plavby zahrnuta značnou oblačností.
Ze zpráv našich vlastenců průběžně monitorujeme okolní počasí a dozvídáme se o celoevropské chladné vlně, která má nejnižší bod právě v Čechách, kde denní teploty nešplhají nad 8*C a nad okolní ostrovní říší zuří deště. Jen ta Elba má nad sebou čistou oblohu. Ani se nám to nechce věřit, jak nás má Poseidon rád.



Čtvrtek 25. září
Ráno Petr prozkoumává okolí a když se po delší době vrátí, je navoněn a sladce usměvačný.
Pár metrů za skálou je malá cesta do kempu, který nepředpokládá, že sem někdo přijede lodí a po česku zneužije jejich toalety se sprchovým koutem ke svému zkulturnění.
Jako dík za tento přepych na místní kávové vyhlídce u francouzské číšnici platíme za podanou kávu.
Zde jen tak s Petrem lenošíme a koukáme na vodu, oblohu a listujeme nejedním časopisem.
Zasloužená pohoda.
V poledne nás opouští jedna polovina a my se jdeme čochtat v čistých vodách.
Pláž se mezitím trochu zalidnila a i zde, pokud se člověk ukáže, jsme středem pozornosti.
Petr po dlouhé době vytahuje dýmku a spokojeně bafá námořnickou pohodu ve společnosti svého druha z kleče. O dvě hodiny po první polovině i naše lodě již brázdí a provokují zdejší koupající a šineme si to do proti směru času.
Následuje kochající pádlování a na 16h plánujeme nějaký pokrm. Nalézáme paletu na drobné kamenité pláži a jako správní mořští kajakáři se předvádíme opalujícím se tělům naši maximální volnost. I ten, kdo předstíral spánek na pláži, teď zvedá hlavu a pozoruje naše pohodlné lodě, které rozráží nejednu vlnu. Na samotném konci tedy přistáváme a rozbalujeme kulinářské umění. Jak již bylo popsáno výše, oproti horskému putování člověk skutečně může s sebou tahat ledascos a tak se paleta brzy plní mobilní kuchyní a nedlouho poté již papkáme těstoviny s rajskou omáčkou, následované pravou italskou kávou.
Přesně po hodině pobytu máme sklizeno a mávajícím gestem necháme opětovat příležící ke stejnému gestu. Jak nádherné.
Pozdní opuštění pláže a společná vlna nás s Petrem držela na vodě. Pozorujíce domorodce, krásné jachty, pobřežní domky, zjišťujeme jak ten čas letí, i když pádlujeme proti směru hodinových ručiček. A tu se naskytne neskutečný pohled červenajícího se sluníčka.

Zastavujeme na širém moři, propádlováváme vystrčeným souostrovím kamenných bloků a necháme pomeranč usednou za korsické břehy. Počasí nám neskutečně přeje, a tak udržujeme naše lodě ještě v chodu.
Kluci dle domluvy jsou na východní části ostrova a tak se rozhodneme je hledat. V dáli zahlédnu blikající světlo a nic jiného než fotoaparát nemám, udělám dva snímky z bleskem a čekám na odezvu.
Světlo z břehu na sebe nenechalo dlouho čekat. Jedeme na jistotu.
Z naprosté tmy se ze břehu vykrojí jeden, pak druhý kajak a poletující světlo na čele nám ukazuje správné místo přistání.
Po vysednutí se dozvídáme, že nás nikdo nezahlédl, to jen Kája lovil něco z lodi a tak pohybem hlavy nahoru a dolu vytahoval hledané věci. Nám se to z dálky zdálo jako signál a tak jsme jeli s naprostou jistotou. To byla ale náhoda.
No, pár metrů za naší pláží kotvila v zátoce česká jachta, ale cesta k ní po suchém kameni byla neprostupná a tak avizovaná návštěva nebyla uskutečněna a z naplaveného dřeva se udělal další přímotop.
Během vyprávění našich zážitků padlo další vínko a s půlnoční jasnou oblohou se přesouváme ke svým kajakům, které nás chrání před bočním větrem.
Ještě než spočítám desátou hvězdu, oči se nám zavřou.



Pátek 26. září
S ranním rozbřeskem již skotačíme kolem lodí a po drobné snídani usedáme na klidnou hladinu. Jižní vody jsou neskutečně klidné a umožňují nám pohodlný nástup do lodí.
S Petrem tvoříme první skupiny a ospalé vodáky necháváme svému osudu.
Studený vítr pofukuje a tak si pro udržení mikroklimatu navlékám vestu. To je první den, kdy byla skutečně vhodná.

Po překročení jihovýchodního cípu výběžku se ozývá avizovaný severo-východní vítr, který z poklidné hladiny dělá rozbouřené moře a zvedá vlny do značných výšin. Buddy systém je udržován na vzájemný oční kontakt, ale i tak se nám stane, že vlny nám ve výhledu dělají bordel.
Petr natáčí, já se pokouším fotit a kupodivu je to možné. Když si vzpomenu na první vytažení v Chorvatsku na mírné vodě, kde to ani nebylo možné, dnes se značným klidem pozoruji vlny a po chvilce vytahuji fotoaparát. Jde to bez větších problémů. Samozřejmě musím sledovat přicházející vlny, které se po čase kumulují v jednu větší, jenž se nechová jako ty ostatní a na své čepici se láme. Což při bočním nárazu se s pádlem dá ustát, ale s foťákem v ruce a pádlem na vodě dost těžko.
Pak opouštím poslední jižní stranu a chytáme do pádel ten správný fičák. Prý to bylo 15m/s. Rozhodně to zvedalo vlny do ještě větších výšek a když jsem si dovolil fotit, byl jsem odfouknut od Petra o nějaký ten metr zpět.
Po několika desítkách minut jízdy na sever již tolik vítr netlačil a vlny se staly zvladatelným živlem bez většího snažení. Míjíme další město a řádíme na vlnách. Fotíme se u projíždějících jachet s nafouknutou plachtou a vzájemně se natáčíme na vlnách. Takže zase sranda a pohoda jak má být.
Prohlížíme zdejší zákoutí spíše vzdáleně a raději se rochníme na vlnách, než okusovat městské hradby, takže po pár hodinách pádlování se dostaví potřeba zastávky a v zátiší výběžku nalézáme opuštěnou plážičku, vhodnou k nasycení hladových krků.
O půl třetí opouštíme tišiny zdejších vod a opět se vrháme do víru dění.
S plným bříškem se trochu projevuje houpání na vlnách a houbová omáčka neví, co si má myslet.. Vše je v pohodě během pár minut, kdy byla omáčka zahuštěna sladkou tyčinkou a opět se stalo houpání na vlnách jen zábavou, evokujíce kolébku na prosluněné zahradě a sladký spánek v ní. Docela zvláštní stav, který patrně vede k častým chybám a možným ztrátám námořníků. Hold, člověk se musí mít stále na pozoru.
O půl páté se maják neskutečně přiblížil a našim zrakům neunikla vlevo posazená pláž, na které se skalnatě vzpíral rozhlížející se domek.
Zastavujeme. Tedy, spíše jsme na nasurfovali na břeh, kde nás voda smáčela z východních pozic.
Zdejší vlny jsou počátečně dobré pro surfovací aktivitu, ale celodenní pádlování nás k tomu neláká a jdeme si raději prohlédnout okolí a zanechat zde nějakou památku.
Dům byl z devastačních důvodů obklíčen pletivem, které však také počínalo s fází devastace a tak nebyl problém s průnikem na tamní zahradu.
Líbezný pohled. Skutečně nádherná terasovitá zahrada na výběžku skály, který ze zdejšího obydlí činil skvostný palác. Sůl je však prevít, který nezanechá téměř nic v klidu a natvrdo postavený železný stůl již ze svého úplňku ztratil většinu a hanebně se krčí v zákrytu domu.
Takovou sílu má zdejší moře a jeho sůl. Na vodní hladinu to bylo dobrých 20 metrů, ale stejně si tu cestu sem každý krystalek našel.
Našla se i zde kempinková sada židliček a stolek, který nám posloužil u táboráku k příjemnému posezení u břehu. Neskutečná pohoda.
O necelé dvě hodiny se z vln vynořuje sem tam pádlo a to je dobrý důvod k mávání.
Druhá polovina doráží na břeh.
Když Kája převléká své svršky za sušší, Cyril vytahuje všechno možné z komor a vrhá se zpátky do vln. Jeho prochladlé mokré tělo rázem ožívá a rozklepaný úsměv se stává nepřehlédnutelným široko daleko.
Alespoň jeden z nás propadl kouzlu surfu.

Bo se jedná o poslední večer na ostrově, dopíjíme Indický RUM, víno, drtíme zásoby jídla a kocháme se pokukováním do ohně. Naposledy si vyměňujeme všemožné historky a únavou prcháme do spacáků.
Ani není slyšet hukot moře.


Sobota 27. září
O půl osmé již slunko škrábe přilehlou skálu a naše budoucí SeaKayakové Centrum se v lesku zdejší pláže mění v barevnou hudbu. Teplo se rychle dostavuje a naše oči propadají bezmocnému pohledu na pevninu. Ano, dnes je poslední den máchání pádel a čeká nás jen 10 km přejezd zpět.
Po snídani se vrhám do studených vod Toskánského moře a pak se nabaluji do lávového písku, abych zvěčnil své tělo na památku. Lesknu se neskutečně.
Pak zpět do vody a drhnutím ze sebe seškrabuji drobné krystalky, které pod dlaní ruky ze sebe dělají struhadlo. V okamžik očistce si člověk honí hlavou tu nesmyslnost, které podnikl pro jednu fotografii, ale po chvilce už výbrus není přítomen a voda již není tak studená. Snad jen všudy přítomný jemný černý písek, co z očí, uší a úst převážím o stovky metrů dále.
Ještě máme čas a tak podél pobřeží dokrajujeme poslední město, které jsme při příjezdu na Elbu jen z dálky míjeli a dáváme si zde rozlučkovou kávu a kávu, kde Petr naposledy cpe elektrony do své kamery, aby mohl nahrát případný přejezd zpět.
Počasí je přijatelné a nahlášených 25m/s větru se nekoná, asi se to vyfoukalo během noci a vlny dosahují běžných výšin. Odhaduji 75cm v průměru, takže na sebe dohlédneme a sem tam se nakumuluje větší vlna.
Asi po dvou kilometrech Kája prohlašuje, že naše pomalá jízda ho tlačí ze sedačky a když ho ujišťuji, že to zvládneme, spolu s Cyrilem pádlují k bezpečným břehům o trochu rychleji.
Je slunečno, vítr příjemný a trajekty veliké. Jejich vlny dělají v moři zmatek a zvedají kolísavé vlny o další metr výše. Neskutečný zážitek. Ani si neuvědomujeme, že pod náma je obrovská hloubka a minimálně 4km na nejbližší břeh. Fotíme, točíme, houpeme se na vlnách a prostě si to užíváme. Dobrá vůle Poseidona nám opět přála a za to mu patří velký dík.
Nabrali jsme další zkušenosti a posunuli se o další level dále, takže naše sebevědomí neskutečně vzrostlo, i když stále máme na paměti, že lidský tvor je křehké stvoření, které může být v mžiku zamáčknuto pod zemský povrch, takže spolu se vzrůstající jistotou roste i naše opatrnost a úcta ke všemu okolnímu. Ať už živému, či neživému.
Za přesně 3 hodiny od opuštění břehů Elby narážím svou špičkou o skalní kámen na druhé straně a zjišťuji, že ujetá vzdálenost dosahuje bez pár metru rovných 12 km.
Inu, když se blbne a jezdí se za trajektem na vlně, člověk prostě něco najede víc.
Míříme do mariny, když tu se zpoza ní vynoří kajak, následovaný dalším a další, až se ve svitu západního mraku v moři čochtají další SeaKayakáři z moravské kotliny, jenž jsme potkali na HG sympoziu na Slezské Hartě letos v červnu.

Střídání stráží proběhlo a tak s klidným srdcem můžeme na odlivovém břehu vysednout a po malé svačince přesednout do motorového korábu.
Cesta zpět byla po téměř stejné ose, jen ten počátek z důvodu placení mýtného trháme po zdejších serpentinách, v domnění že ušetříme čas i peníze.
Asi to nebyla pravda, ale po jízdě na vlnách, následuje jízda na horské dráze.
Nějaká Eura ještě utrácíme za svačinu do auta v sámošce místního Penny marketu, mimochodem, zde se skutečně jedná o nízko rozpočtový obchod a zdejší klientela tomu dopuntíku odpovídala, což se u nás toliko nespatří a jelo se do Italské tmy, která se proměnila ve chladný sever a to se s náma vleklo až cestou dom.


Neděle 28. září

Rakousko, Česko, Vodňany a u Indiána nakupujeme v Tescu snídani a necháme se zvát na ranní posezení v jeho království. Venku je ještě chlad, tak zahradu měníme na prohřátý krb, u kterého sledujeme jiné SeaKayakové kousky v televizním formátu a zcela společensky používáme stolování u snídaně.
Následuje cesta do Prahy, kde necháváme lodě a nějaké krámy a jsem vržen na hřbitov, kde opouštím posádku, jejíž osud mi pro zbytek dne není znám.
Vzhledem k včasnému návratu stíhám vše přeprat, odpískovat a s čistou hlavou ulehám k večernímu spánku do připravené postele.
Nádherně vydařená akce, kde původně ohlášení z důvodů zde neuveřejněných nemohli se zúčastnit, za což teď roní slzy a my šťastní, kteří mají nejen plná karty fotek, ale plány do dalších dnů, čerpáme energii doposavad nahromaděnou.
Díky všem za účast a krásný výlet a ostatním doporučuji za návštěvu.

PS: zkrácená forma bude následovat

(c) Josef http://czechseakayak.org/

Fotografie zde

ATTERSEE, RAKOUSKO 21-24/08/2008

Ve čtvrtek 21/08/2008 je náš termín odjezdu na Solná jezera v oblasti Salzburgu. Z moravské sekce odjíždí Drobek – řidič a velitel vozu, Darina se svým baťohem (nechápu, jak se jí tam může všechno vejít a při pohledu na svoji bagáž ji obdivuji) a já se standardní výbavou včetně několika litránků vína. Pražská sekce se moc nevytáhla a vyjíždí v sestavě Ivan, Láďa a Pepa. V noci se potkáme v kempu.
Okolo půl páté dostávám od Drobka SMS, že mě přijede za 10 minut vyzvednout. To je trochu problém, protože jsem počítal s odjezdem v 17.00 hod a jsem stále ještě na druhé straně Brna. V 17.10 přijíždím k zaparkovanému Renaultu, nezbytné přeskládání krámů, vyřízení posledních e-mailů a okolo 17.45 odjíždíme. Musel jsem spolknout Drobkovu poznámku, že bez 10-ti min. na mě čeká hodinu. Má pravdu a je mi jasné, že si to vyslechnu ještě mnohokráte. Cesta v autě probíhá normálně, jen já se dožaduji zastavení ve Špáru ve Znojmě, abych si nakoupil něco k jídlu, protože jsem celý den nejedl a dále věci, které vůbec nepotřebuji a bez kterých se hravě obejdu, ale nemít je, tak bych byl dost nesvůj. Prostě jeden jogurt mě pořád stojí okolo 500 czk. Od Znojma si sedám za Darinou na sedačku o otvíráme první vínko. S ubývajícím vínem se cesta stává zábavnější a dozvídáme se mnoho informací i od Drobka. Paní naviguje bez problémů, takže za tmy jsme dorazili do plánovaného kempu. Ten je však zavřený a nikdo o nás nestojí. Drobek nás zaveze do kempu o kousek dál, kde se po chvíli bloudění zabydlíme. Za nějaký čas volá Ivan a navigujeme je. Čekám je na silnici (s petkou v ruce a za cca 15 min. přijíždějí). Pozdravy na přivítanou. Zabydlují se a po nějaké chvíli zalézáme do spacáku pod širák a povídáme si. Paní z vedlejšího auta nás přijde okřiknout, že chce spát. Snažíme se být potichu, ale s ubývajícím vínem se nám to méně a méně daří. Naštěstí i naši sousedé dělají randál. Krásně jsem se vyspal, což nemůže tvrdit Láďa. Stěžoval si, že nejprve jsme mu hulákali do ucha já a Ivan. Poté naši sousedé, takže ve 3 hod ráno si šel pro ucpávky do uší, aby se mohl trochu vyspat. Láďa na nás žaloval pomocí SMS u Daniely a čekal slova útěchy. Přišla odpověď: “Prima lásko, takže všechno jak má být.“ Majitel kempu nám přišel vynadat, že si na nás paní stěžovala pro rušení nočního klidu. Láďa pošle teplý bonz na naše sousedy. Když nahlédne okolo jejich stanu – všude binec a láhve od piva, klidně jim otevře stan. Hoši byli ještě značně podnapilí, ale majitel je nekompromisně vyhodil z kempu.
Po snídani a následném kramaření vyrážíme na vodu. Drobek osedlává Kodyaka. Jedeme objet jezero Attersee na levou stranu. Drobek se drží více břehu. My jsme klasicky roztahaní na kilometrovém úseku, ale víme o sobě. Mluvit zde o buddy systému je házení perel sviňím. Co jiného je také možné čekat v Údolí sviňí. Ukazuje se, že Drobek má natrénováno ze své nafukovačky a přestože jede podstatně delší trasu podél břehu, tak nás předjíždí. Dle nádherných domečků, vilek, vil a zámků v okolí jezera je jasné, že tady žádné socky nebydlí. Máme problém najít místo na svačinu, protože pozemky na břehu jsou privátní. Jako správní Češi jsme jednu loučku zabrali . Do 20 minut nás projíždějící paní velmi slušně vyzve, abychom toto místo do 10-ti min. opustili. Posilnění Darininým přídělem salámu a vínem se vydáváme na další cestu. Počasí je úžasné, oblohá modrá, slunce svítí. Attersee je nejčistější jezero v Rakousku s viditelností 20 m. Po nějaké době hledáme osvěžení v nějaké restauraci. Není to až tak jednoduché. Vše je příliš hoch. Nacházíme plážičku s krásnou zahrádkou. Připlutí našich lodí vzbuzuje pozornost, kterou podpořím svým pokusem vystopit z kajaku rovnou na molo. Naštěstí jsem se necvaknul a raději se přidávám k Ivanovi, abych vylezl standardně u břehu. Měli jsme štěstí, protože jsme našli volný stůl připravený snad jen pro nás. Slečna na proti v malé podprsence a velkým poprsím si ihned získala naší pozornost, ale tato náklonost naší pánské části nebyla vůbec opětována. Darina to komentovala slovy, že máme jen jeden závit, což jsme nepochopili - vo co gou.Obědnali jsme si pití a nějakou pizzu. Přestože ji nemám nikterak v oblibě, tak musím konstatovat, že byla výborna a i ostatní si vše pochvalují. Účtem se nikdo nevzrušuje. Koruna přece značně posílila. Asi po dvou hodinách se vracíme k našemu kempu. Značně se zvedly vlny a vítr nám fouká do zad. Zasvěcený ví, že stabilita na zadák bývá problém. Buddy systém opět nefunguje a v polovině jezera zaslechnu Drobkovo volání :“ Ivanééé!!!” Ivan asi 50 – 100 m po mé levé ruce neslyší a jede dál. Ohlédnu se a vidím červený Kodyak dnem vzhůru. Je mi jasné, že zadní vítr Drobkovi nesvědčil a koupe se. Zavolám na Ivana ať zastaví. Tentokrát se nezeptal:”Proč?” Kdyby to udělal, tak bych ho snad ubil pádlem. Vracíme se ke Drobkovi. Dojíždí i zbytek sestavy, který byl za Drobkem a rozhodl se mu jet na pomoc , ale až poté, co si udělali několik fotografií. Dnes měl Drobek obrovské štěstí, že část sestavy jela za ním a já jsem náhodou zaslechl jeho volání. Implementace buddy system v této sestavě bude osmým divem světa. Raději nedomýšlím, co vše se může stát. Všech pět kajaků intenzivně spolupracuje na tom, aby Drobka měřícího 207 cm (kolik váží to nevím) dostalo zpět do Kodyaku. Tak intenzivní a ukázkovou spolupráci jsem v Údolí sviní ještě neviděl. Po nějaké době Drobek sedí v Kodyaku a děkuje Ivanovi, že mu pomohl. My ostatní jsme asi dělali hovno. Myslel jsem, že mi alespoň odpustí můj pozdní příchod. Holt Údolí sviní. Vítr stále fouká do do zad a my jedeme k našemu kempu. Problém je, že se nikdo nepodíval na žádný orientační bod, podle kterého kemp najdeme. Za několik desítek minut jsme rozjeti na vice než 1 km. Drobkova zkušenost nikoho nepoučila. Po očku kontroluji Ivana a Drobka. Jsme rozjeti na minimálně 600 m a každý s jiným kurzem. Darina s Pepou neznámo kde. Po nějaké době nacházíme místo našeho kempu, kde Ivan, Láďa, Drobek a já končíme náš překrásný výlet. Nikomu nevadí, že Pepa a Darina chybí.
Přestěhujeme naše rumunské ležení do mist, kde budeme méně rušit ostatní - v blízkosti sprch a toalet. Majitel kempu nás přijde upozornit, že tady být nemůžeme, že jsme měli zůstat tam, kde jsme původně byli. Zdůvodňuje to tím, že se blíží bouřka a větve ze stromů nás můžou zranit. Nedávám mu moc velkou šanci, protože určitě to nebudu znovu přenášet. Po nějaké době se s ním přestanu bavit a jdu se podívat na jezero po Pepovi a Darině. Nikde je nevidím. Vracím se ke skupině. Láďa mě informuje o právém důvodu neúspěšného pokusu majitele přemístit nás. Každý obyvatel kempu si všimne našeho rumunského ležení při cestě na toaletu, čímž snižujeme rating jinak překrásného a velmi dobře vybaveného zařízení. Připravuje se večeře. Několikrát se jdu podívat na jezero, ale oni stále nikde. Ivan volá Darině na mobil, ale nikdo nezvedá. Začínám být nervózní. Jediné, co mě trochu uklidňuje, je fakt, že Pepa a Darina najsou žádná ořezávátka a dokáží se o sebe postarat. Za nějakou dobu bez odpovědi jsme nervózní všichni. Naštěstí přichází SMS od Dariny. Jsou O.K. Přijeli téměř za tmy žízniví, hladoví a ruce vytahané až na paty. Prostě nás neviděli, přejeli kemp, zabloudili a dojeli až na konec jezera. Tam pochopili, že cílové místo minuli a vrátili se zpět. Najeli asi o 15 km vice než my. Darince se moc hezky spinkalo. Svině, vezměme si z tohoto dne ponaučení a začněme dodržovat buddy systém. Jen dnes jsme měli dvakrát trošku štěstí.
Večer začíná pršet. Drobek vybalil fantastickou plachtu, pod kterou si prohlížíme na notebooku fotky z Řecka, kam chystáme výpravu příští rok. Plachta je dokonalá, takže asi 10 l vody dopadne pouze do mého spacáku a na moji karimatku. Ostatní jsou suší. Jdeme brzo spat. Celou noc a ráno prší. Po snídani se rozhodujeme, že v dešti na vodu nepůjdeme a uděláme si výlet na Orlí hnízdo – známé Hitlerovo sídlo. Jedeme Drobkovým autem. Po notné době se domluví s Paní, která nás doveze do Bertchtesgadenu. Parkoviště na Orlí hnízdo nacházíme relativně snadno. Orlím hnízdem jsme nadšení. I přes špatné počasí jsou výhledy do okolí fantastické a vydrželi jsme zde více než 2 hodiny. Svojí drzostí nás pobavili černí ptáci se žlutým zobákem. Nikdo z nás neví, co je to za druh. Drobek tentokrát něměl sebou atlas ptáků. Až v Brně zjišťuji, že se jedná o kavče žlutozobé (Pyrrhocorax graculus). Účet za vstupenky a restauraci nikoho nevzrušuje. Koruna přece posílila. Při cestě zpět se zastavujeme v restauraci na večeři. Koruna přece posílila.
Procházka Salzburgem je úžasná. Vždy toto místo míjím po dálnici, ale nikdy jsem se zde nezastavil na procházku. Jsem rád, že jsme tak učinili. V tomto městě cítím noblesu na každém kroku, jakou jsem nikde jinde v Evropě nepoznal. Po procházce se vracíme do poloprázdného kempu. Většina lidí kvůli špatnému počasí odjela. Už ani nevečeříme, protože jsme přejedeni z restaurace. Jdeme spát velmi brzy, na co nejsem zvyklý. Usínám hned, ale probouzím se asi ve tři ráno a už nemůžu usnout. Ráno se počasí trochu umoudřilo. Neprší a občas je vidět i modrá obloha. Po snídani jedeme na kajacích na pravou stranu překrásně čistého jezera. Pro Pepu a Darinu je to již pouhá repríza. Počasí se zlepšuje a prosvítá i sluníčko. Na privátním pozemku posvačíme a odpočneme si. Nacházíme přítok do jezera. Láďa, Pepa a já zkoušíme surfovat na vlnce. Je to sranda. Po nějaké době se vracíme. Chvíli hledáme Ivana s Darinou. Jsou daleko od nás, a tak je začínáme stíhat. Jsme roztahaní na celém jezeře. Ach ten buddy systém. Vrácíme se do kempu. Krásně svítí sluníčko, a tak nacvičujeme nasedání do obráceného kajaku a následné vyeskymování. Vyeskymovat s kajakem plným vody je celkem fuška a ne vždy se to daří. Ještě musíme vymyslet kam s pádlem při nalézání pod vodou do kajaku. Voda je hodně studená, a tak jsme za chvíli zmzlí a necháváme toho.
Najíme se. Zas to otravné balení, pac a pusu a brněnská a pražská sekce se vrací k domovu. Cestou nás vede Paní. Drobek řídí. Já a Darina spíme. V Brně stíháme autobus do Kroměříže již před 21.00 hod, takže všechno dopadlo v pohodě.
I když počasí mohlo být mnohem lepší, tak to byl báječný víkend, který nám otevřel novou zcela neznámou oblast. Určitě se na rakouská jezera ještě vrátíme. Po pár dnech přišel e-mail od pokladníka Pepy, že příště bude kasu hlídat mnohem lépe. Udělali jsme mu pořádný vír v nádrži (kase). Holt ta koruna tolik asi neposílila.

(c) Radek

Fotografie zde

Víkendovka Praha – Mělník 16 - 17. 8. 2008

Nenápadná akcička určená na letní protažení prdelních svalů se kvapem blížila a stále nebylo jasné zda ANO či NE počasí totiž vypadalo nechutně a předpověď byla také nepříznivá ,ale po tvrdém zákroku a několika výhružných telefonátech byl dohodnut termín odjezdu na sobotu ráno z domovské loděnice v Kotvě Braník.
Odjezdu předcházelo lišácké posunutí auta s vlekem do Mělníka ,které připadlo na mne a Péťu Křivánka ,zabili jsme tím celé páteční odpoledne až do deváté večer ,ale byli jsme šťastní a připraveni.
V sobotu ráno jsem se proti svým zvyklostem dopravil do Braníka MHD (no hrůza, ani nevím kam se ty proklatý papírky strkaj) . V loděnici už bylo veselo , za pár okamžiků bylo naloženo a sedíme na vodě ,z Kotvy vyrážíme ve složení Kapitán Ivan, pobočník Chosé a zamilované dvojky Barča a Lukáš a Péťa s Léňou . Vyrážíme za drobného vytrvalého deště vstříc Pražským jezům a zdymadlům . Všichni jsme celkem svěží tak to pěkně odsejpá po příjezdu k prvnímu zdymadlu okukuji šlajsnu s myšlenkou že jí letos dám na frak , bohužel je suchá a tak to dám přes korunu a taky to jde. I druhá šlajsna je suchá a tak k Sovovým mlýnům opět sjíždím přes korunu jezu. Dole se potkávám s ostatními a za stálého deště popojíždíme ke Karlovu mostu pak dál k Čertovce , po prohlídce zátoky a zkoumavých pohledech turistů dostávám SMS od Silvouše ,že jsou s jejím ,,milým“ ??? na cestě proti nám. Potkáváme
se nad Štvanicí a pak už dál pokračujem společně.
Připadám si jak na Valentýnské párty všude samé polibky a srdíčka, jen okolo nás s Pepou to zatím nevypadá na žádnou lásku ,no počkám do večera a uvidím.
Pod Holešovickým mostem dáváme sváču a čůrpauzu ve společnosti partičky bezďáků , všichni vybalili mňamky ,někdo si dal více vitamínů v zelenině, já dal slaninu a slivovici a chtěl jsem pokračovat dál ,jenže tělo si žádá své tak jsem si šel odskočit .Při nastupování do kajaku na břehu se ke mně přitočila spanilá asi padesátiletá rozesmátá bezdomka a jala se mi pomáhat s lodí ze břehu do vody jenže já v kajaku se zadkem na palubě, bez šprajdy pode mnou metrový břeh a za mnou rozesmátá bezzubá tvář. Slušně jsem poděkoval ,že udělat se umím i sám ,ale holka to asi nepochopila a asi mi s tím „uděláním“ chtěla nějak pomoci a skočila za mnou do vody .Pochopil jsem ,že se asi zamilovala ,protože po mě pořád natahovala ruce a nebýt několika mocných záběrů pádlem ,asi bych skončil v jejím náručí a možná i v pelechu. Šla po mně jako blázen. Brrrr ,při té myšlence jsem si uvědomil že Chosé je docela hezkej mládenec a hlavně má všechny zuby.
Za neustáleho deště jsme dojeli na kanál v Tróji kde se konali závody a taky předváděčka lodí a různého vybavení pro vodáky samozřejmě za účasti oblíbeného HGéčka včetně značně znaveného Prďocha a nadšeného Jirky Habrmana ,který se velmi radoval že všechny lodě a vybavení jsou z HG sportu.
Promočené holky které se dostaly na břeh najednou začaly stávkovat a pofňukávat že je zima a moc prší a je to dlouhý ,no prostě obvyklý bla,bla,bla. Péťa s Léňou a Barča s Lukášem se rozhodli ,že to zabalí a půjdou do tepla. Já a Chosé a taky Silvouš a „milý“ ze kterého se vyklubal starý mořeplavec Dušan Festa jsme se rozhodli jet dál .
Trochu mi vrtalo hlavou jak se to tak sejde ,že dvě volný baby se najednou tak rychle spárujou .No a vysvětlení mi přinesl uzoufaný Chosé ,za všechno může výlet na Slezkou Hartu a teplé vlahé noci .No prostě už jsou ty naše baby zase všechny obsazený .
Pod Dušanovým vedením jsme já ,Silvouš a Pepa vyrazili do deštivého odpoledne a nemohla to být žádná flákárna to jistě pochopíte , a tak jsme k večeru dorazili do Libčic kde už jsme toho měli dost . Já jsem dle zvyklostí vyrazil hledat hospodu a po deseti minutách jsem byl úspěšný s hospůdkou Na hřišti . Po návratu už Dušan se Silvoušem prováděli nějaké uvolňovací cviky na zádech tak jsem odtáhl slintajícího Pepu do hospy ,kde jsme dali několik
grogů a teplých medovin a taky sýrový salát (nikoliv syrový) no a protože nic jinýho neměli
odtáhli jsme zpátky vařit polívku. Po jídle jsme zalezli každý do svého pelechu a za tichého šumění vody a hlasitého rámusu od projíždějících vlaků jsme v míru usnuli.
Ráno bylo nečekaně jasné a vysluněné ,tak jsem hnedle prozvonil Péťu a sondoval co on jako nato ,bylo jasný že musí Léně slíbit všechno co si bude přát aby mohli vyrazit s námi.Domluvili jsme si spicha ve Veltrusech kolem 11 hodin, a začali jsme balit ,čekalo nás ještě nějakých 12 km a dvě zdymadla tak jsme pěkně mákli, hlavně obdivuju Silvouše protože to celé absolvovala na laminátovém krátkém kajaku a měla hoňku s náma stíhat tempo.
Na čas jsme dojeli do Veltrus a již se k nám proti proudu blíží divný konvoj plavidel ,v předu Petr a na provázku Lenka ,tak to byl ten trest za víkend plný pádlování prostě si Petra pouštěla jako kačera na provázku. Blížila se dvanáctá hodina a s tím i uzavření vodního kanálu ve Veltrusech a já si usmyslel že by to byl hezký sportovní výkon si to dát na dlouhým kajaku,pěkně jsem si počkal až budou zavírat vodu a kanál bude prázdný .Vyrazil jsem v poklidu do horních malých vlnek ale záhy jsem pochopil ,že tu dlouhou mrchu neohnu
podle potřeb vody a tak jsem to brousil přes kohouty do těch největších vln .Parádní byl
průjezd na poslední kaskádě kde už jsem viděl čekající kamarády tetelící se vidět pořádnou
krysu ale kapitán nedává svou kůži tak lacino. Po pěkné spršce od vln jsem si spravil sebevědomí a vyrazili jsme k plážičce u kempu kde jsme si dali sváču a trochu si poleželi.
Už nás čekalo jen jedno zdymadlo a po těžké přenášečce jsme se rozhodli jet starým korytem
řeky ,které nás příjemně překvapilo svým svižným proudem který nás okolo 16 hodiny přinesl na soutok s Labem . Tady jsem si chtěl trochu rýpnout do Dušana a nadhodil ,že by to mohl jako Boleslavák dát proti proudu Labe a pak po Jizeře domů ( určeno pro masochisty) ,Dušan s ledovým klidem prohlásil že už to DAL. Aspoň vidíte v jaké společnosti jsem se celý víkend nacházel ,no to vám byla grupa.
Odpoledne jsme naložili lodě a vyrazili ku Praze ,cestou jsme vysypali Petra a Lenku u auta
a zneužili Dušanových papírů aby nám všem dělal taxikáře a rozvezl nás do svých domovů.

Víkend to byl nečekaně pozitivní na zkoušku morálu v nepříznivém počasí, protože není špatné počasí je jen špatně oblečený vodák.Taky denní dávka 30 km byla vcelku slušná
a nebyla to žádná křeč.

Mějte se krásně a někdy na tý kudrnatý vodě Ahoj

(c) Kapitán Váňa

Fotografie zde

Průzkum Dunaje 24. - 27. 7. 2008

Odjezd byl stanoven na čtvrtek 24. července odpoledne po práci. Na Zvonařce už na mě čekal Drobek se svým miláčkem (autem), kde už byli naložení Petr s Veronikou. Naše další cesta vedla pro Radka, který svou výbavou vystrašil začínající vodáky Petra a Verču, hlavně když nakládal svou speciálně upravenou přilbu s chráničem. Po ujištění, že opravdu nejedeme na žádnou divočinu, jsme vyrazili směr Německo.
S pražskou skupinou ve složení kapitán Ivan, řidič Láďa, pokladník Pepa a Petr jsme se potkali až za tmy nad Kelheimem, kde byl stanoven start našeho průzkumu. Po přivítání a Ivanových topinkách, jsme vzhledem k blízkému lidskému obydlí raději zalehli, ať nerušíme. Ráno jsme nejprve museli přesunout auto do cíle našeho putování, takže oba řidiči odjeli. My ostatní se chvíli povalovali a začali pomalinku balit do lodí a těšili se na vodu, která v místě nástupu vypadala jako pěkná, široká řeka s rychlým proudem. Po příjezdu řidičů, jsme už všichni byli na vodě, někteří se vydali na průzkum nedalekého hradu, aby si pak pěkně zapádlovali proti proudu. Zatímco Láďa se k nám přidal velmi rychle, Drobek začal balit a přeskládávat svůj nafukovací kajak. My ostatní se začali vzhledem k neuvěřitelné pomalosti Drobkového počínání hodně nudit. Otrávenost nás čekajících by se dala krájet. Nejvíc naštvaně vypadal Petr, který našeho krotitele želv ještě moc nezná, Láďa se krátil čas házením kamínků na moje pádlo, Pepa fotil všechno co mu přišlo aspoň trochu zajímavé a Ivan, který vylezl z lodi mu pomoci, jen nad ním bezradně postával a na naše dotazy „už?“ jen koulel očima a krčil rameny. Po nekonečném čekání naše radost, když konečně byl i Drobkův kajak na vodě, neznala mezí. Řeka nás přivítala krásným břehem, se skálami končícími ve vodě, a jízda po ní byla radost. Bohužel to bylo jen pár kilometrů a pak voda začala zvolňovat, průtok se zpomalil a začal prostě olej. Zpestřením byl jez, kde nás značky nasměrovaly na průjezd malých lodí. Záklopka na uvolnění vody byla zavřená, načež jsme začali obhlížet břeh, a hledat způsob, jak průjezd otevřít. Obsluhu se nám přivolat nepodařilo a z dálky vypadající něco jako zvon s provazem Láďa označil jako zařízení na přivolání pomoci v případě tonutí. Všichni jsme jeho vysvětlení vzali, jen na Radkovi šlo vidět,že by rád zkusil zatahat za provaz. Vzhledem k mé slušné výchově a bývalé profesi ve zdravotnictví je pro mě představa zneužití záchranného systému nepředstavitelná a osobně jsem ho důrazně nabádala, ať to nechá být. Rozhodli jsme se, že lodě převezem na Láďových elegantních kolečkách. Po převezení Láďovy, Pepovy a mé lodi, najednou vidíme, že voda začíná téct. Radkovi to přece jen nedalo a za provaz si zatahal, čímž spustil záklopku a voda naplnila koryto na průjezd. Z toho plyne pro nás ostatní poučení, že pan inženýr s funcí strážce odpadků má někdy pravdu. A tak jsme my tři dole jen smutně sledovali, jak se ostatní aspoň chvíli vezou. Na dalším jezu jsme se již mazácky vezli všichni.
První den našeho putování po vodě jsme zakončili kousek u Regensburgu, kde jsme na břehu našli pěkné místečko na břehu. Večer probíhal standardně - po večeři se začalo popíjet (i Pepa, který díky Radkovi a jejich výletu na Salze ještě nebyl abstinent). K naší velké radosti jsme našli mřížku na gril a začali grilovat brambory a papriky. Večer byl díky alkoholu veselý a hlučný. S přibývajícím alkoholem, kdy mne kapitán oslovoval už jen „ty vole“ jsem naznala, že je čas jít do spacáku. Usnínala jsem za zpěvu (opravuji řevu) Radka a jeho ruských národních písní. To se nedá popsat, to se musí slyšet. Nelze taky zapomenout na perlu večera, Ivanovu hlášku „Pod vysokým břehem, bystrý pstruh“. My a co jsme tam byli chápeme…
V sobotu dopoledne jsme vyjeli na prohlídku Regensburgu. První na vodě byl Petr s Veronikou, kteří si na nás chtěli trochu najet, aby nebyli pořád poslední. Tato nešťastná dvojice si nechala „dobře poradit“ od mazáka Drobka a vzala si na tuto vodu nafukovací debl. Pádlování si tedy užili, protože na takovém oleji si opravdu mákli. Regensburg je pěkné město, tamní most přes Dunaj byl podobný Karlovu mostu akorát že bez soch. Prošli jsme si město, dali oběd v místní hospůdce s velkou zahrádkou a jeli dál. Krásné počasí se odpoledne začalo kazit a přehnala se bouřka, kterou jsme se snažili přečkat ukrytí pod stromem. Láďovo ujištění, že nejsem dostatečný zdroj energie pro blesk mě neuklidnil a raději jsme bouřce ujeli. Další pádlování na oleji mi zpříjemňoval Láďa, při povídání o všem možném se pádluje daleko líp. Naše skupina se roztrhla, v Ivanovi s Petrem takzvaně bouchly saze a začali nám hodně ujíždět, až se nám ztratili úplně, Radek s Pepou se zdrželi někde za námi a skupinu uzavíraly daleko za námi obě nafukovačky. Po hodinách pádlování ve dvou jsem se rozhodli počkat aspoň na dvojci za námi, s tím že prohlédnem mapu. Po zjištění, kde jsme teď a kde máme auto, nám bylo jasné, že zítra nemáme šanci k autu dojet. Po chvíli nás dojeli oba nyní už veselí vodáci, což už jsme vytušili podle jejich smíchu. Kontrolou vypláznutých jazyků jsme s Láďou diagnostikovali veselost způsobenou červeným vínem. Když jsme se k večeru všichni zase sjeli na posledním jezu, už jsme lodě museli opravdu převézt. Obloha se začínala černat a bylo jasné, že dnes ještě zmoknem. S místem na spaní to nebylo nic moc a po chvíli hledání se nám podařilo zabrat místo, kde byla sice krásná lampa a dobrý plac na stany, ale s vylézáním to bylo špatné. Hlavně začal boj s časem, protože zlověstné černo nad námi nevěstilo nic dobrého. Jakmile jsme postavili poslední stan, spustil se ragl a tak jsme zalezlí ve stanu pomalu usínali. Já usnula úplně, než mě vzbudil Ivan s tím, že potřebuje zapalovač. Hlad je sviňa a tak kapitán - déšť nedéšť - začal pod lampou dělat čínu. Nedalo mě to a když jsem vylezla mu pomoci, už kolem makali i další účastníci výpravy. Po uvaření večeře a totálním promoknutí jsem už opravdu šla spát. Ráno jsme se probudili do slunečna, a tak jsme si poslední den mohli zase užít. Bohužel bez řidičů, protože ti místo pádlování museli na stop a pro auta, abychom mohli vysedat dřív a tak dojet rozumně domů. Za to mě jich bylo upřímně líto. V půlce trasy už vysedl náš nafukovací debl. Petr s Verčou už toho měli plné zuby, nevím nevím jestli tuto dvojici ještě na vodě uvidíme. My ostatní vysedli nad Straubingem, ještě jsme si v Dunaji zaplavali, malou lstí donutili Radka eskymovat a počkali na auta. Drobek nás bezpečně dovezl do Brna, ještě se pokusil o malý zázrak a to stihnutí busu do Kroměříže v devět večer, ale nebylo to v lidských silách. Ale cením jeho snahu. I tak jsem byla před půlnocí doma. Myslím že můžu za všechny zúčastněné napsat, že naše průzkumná akce má jediný závěr: Dunaj ano, tuto část už nikdy.

(c) Darinka

Fotografie zde

Chorvatsko

Seakajak v Chorvatsku 06/2008
Již druhý rok odpočívá můj zapůjčený mořský kajak Metax 525 od firmy Galasport v Sušici na krakorci ve stodole a přemýšlím,jak bych ho provětral. Když manželka Jana nadhodila, že bychom mohli strávit jeden předprázdninový týden v Chorvatsku u Jadranu , „osypal“ jsem se při představě nečinného ležení na břehu a napadlo mne, že by se dalo spojit příjemné s užitečným. Kdybych sehnal kamarády seakajakáře, mohl bych jezdit s nimi na moři a vše by mohlo být rázem zajímavější. Moře jako každá voda dokáže být příjemné, ale i nebezpečné a tak je určitě vhodnější jezdit ve vícečlenné skupině. Začal jsem shánět po internetové síti kamarády, kteří by jeli se mnou, ale ještě týden před odjezdem to vypadalo, že se budu nudit na pláži s rodinou a maximálně si zpestřím dovolenou krátkými projížďkami po okolí a to ještě jen v případě klidné hladiny. K mému velikánskému údivu se ale zformovala na poslední chvíli „úderná“ skupina ve složení Petr ( Indián) z Vodňan, Lukáš ( Bushman ) z Telče, Pepa a Baruše z Prahy a tyhle lidičky jsem doplnil já, jako nadějný seakajakář senior.
Během pátku večera jsme se postupně zaplňovali mikrobus ( dovezl jsem Pražáky do Strakonic ) na domluvených místech, naložil jsem také rodinu a nakonec v Českém Krumlově Lukáše s jeho přítelkyní. Auto bylo tedy plně obsazeno, lodě na střeše a k mé velké radosti se ještě Lukáš přiznal, že jeho zaměstnáním je řízení menšího nákladáčku při rozvozu uzenin.Střídání za volantem tedy bude bezproblémové. Sedli jsme si vedle sebe a já se ujal řízení jako první. Brzo za hranicemi s Rakouskem už jsem toho měl ale dost. Únava po pracovním týdnu se přeci jenom projevila. Lukáš se projevil jako profík a téměř okamžitě mne po svém probuzení za volantem vystřídal. Řídil velmi dobře a ujímal se kdykoliv řízení Byl mi tak velkou oporou. Sám bych dojel do Chorvatska někdy až v sobotu večer. Takhle jsme již kolem desáté hodiny ranní byli u Zadaru. V pohodě jsme našli kemp vybudovali základní tábor. Zatímco já dospával, kolegové se hned usadili do kajaků a udělali si desetikilometrovou projíždku. Ostrý start byl naplánován na devátou hodinu ranní v neděli. Na rozpádlování jsem naplánoval soutěsku řeky Zrmanja a přejezd Novigradského mora. Vyrážíme kupodivu podle plánu, i když hned první den se projevilo, že Pepovo největší slabinou je rychlost balení. 

Holky balí určitě rychleji. Vyplouváme a po klidné hladině projíždíme průplavem pod dálnicí. Kolem vesničky Maslenice pádlujeme do ústí řeky Zrmanji. V těchto místech se natáčel film o Vinetuovi a jeho boji s Old Shaterhandem před začátkem jejich přátelství. Nebyl jsem sám zvědavý na tyhle místa, ale i ostatní se docela těšili, že se po tolika letech po natáčení ocitnou na tak slavných místech. To jsem ještě netušil, že i my tady podstoupíme boj s bezprávím, jako naši filmoví hrdinové. Průjezd soutěskou byl nádherný. Řeka se kroutila mezi skalami a ani překonání proudnice nám nečinilo velké potíže. Možná po dvou hodinách jízdy se údolí opět rozšířilo a my uviděli v dálce město. Po další půlhodince pádlování jsme vpluli do města Obrovac. Město nás vítalo jen pouze velkou cedulí s nápisem „DOBRO DOŠLI“. První dojem nic moc, ale tak ošklivé to městečko nebylo. Spíše jen hodně ospalé v parném odpoledni a příjemný nebyl pohled ani na četné cikánské skupinky. Uvázali jsme lodě u nábřeží a vydali se na procházku městečkem. Víc než prohlídka nás ale lákalo posezení u studeného čepovaného piva a nějaká ta svačinka. Poseděli jsme asi hodinku a vydali se zpět k lodím. Tam ale na nás čekal dost ošklivý Chorvat a chtěl po nás peníze. S prohlášením, že je „Ranger“ této oblasti a je pověřen výběrem vstupného ve výši 30 Kun na osobu. Nějak se mi to nezdálo. Neměl vůbec žádný průkaz a mával jen legitimací v zataveném pouzdru, kde nebylo napsáno nic kromě toho, že provozuje kajakovou a raftovou agenturu. Žádné další pověření nám neukázal, natož aby měl nějaké úřední razítko. Dále jsme si ho tedy nevšímali a nasedli jsme do kajaků. Chlapík nelenil, skočil do motorového člunu a Petra s kajakem si přivázal k lodi. I nadále požadoval vstupné za 5 osob v celkové výši 150 kun. Když jsme se neměli k zaplacení, tak prohlásil, že zavolá policii. S tím jsem samozřejmě souhlasil a tak jsme společně počkali na příjezd policejního auta. Policista, který vystoupil, po seznámení se situací někam dlouze telefonoval. Pak prohlásil, že onen muž je skutečně ranger a má právo vybírat vstupné. Já jsem jenom nesměle upozornil, že jsem si nikde nevšiml jakékoliv cedulky, která by mne upozornila, kde a jak se vstupné platí. Prohlásil jsem tedy, že vstupné rád zaplatím, pokud dostanu oficiální účet. Muž slíbil, že kvůli mně otevře kancelář a účet mi vystaví. Stačí, abych se vrátil na lodi zpět k mostu. Nic jiného nám nezbývalo. Čekal na nás zase u mostu. Žádná kancelář se tedy nekonala. Docela bych to uvítal, potřeboval jsem totiž na záchod. Škoda. Jak mne uviděl, předával mi jakýsi útržek,kde bylo opět jenom napsáno 30 x 5 = 150 a pod tím razítko jakési raftové agentury „Riva Rafting“. Pochopitelně, že on na své průkazce, kterou nám ukazoval před tím, žádné jméno raftové agentury uvedené neměl. Nesměle jsem se zeptal v jaké měně je uvedený účet ?

Zda v kunách,dolarech a nebo v eurech? To jsem neměl dělat ! Chlapík se rozpálil do běla a prohlásil : „ To je přeci v kunách, jsme přece v Chorvatsku.“ Současné mne plácnul do kšiltu mé čepice. To už přihlížející policajt nevydržel a poslal samozvaného rangera pryč a nás odvedl nás k lodím, kde prohlásil, že můžeme odjet bez placení. Na závěr se jen zeptal, zda nemáme nějakou stížnost a docela si oddechnul, když jsem ho ubezpečil, že nikoliv. Nasedli jsme do lodí a mazali za kamarádama, kteří čekali schováni v rákosí. Pepa měl sice strach, že jsme byli vysláni, abychom je přivedli k policajtovi, ale naštěstí se nic podobného nekonalo. Po hodině pádlování jsme na vyhlédnutém místě, kde stavíme stany a před komáry se do nich ukrýváme. Lepší dusná atmosféry našich stanů, než komáří štípance.
Pondělní ráno si vychutnáváme, nepospícháme. Postupně se šplháme na hranu údolí, odkud je báječný rozhled do soutěsky. Po snídani vyrážíme a necháváme se pomalu snášet proudem v soutěsce. Nikam nepospícháme a tak si vychutnáváme nádherné přírodní kulisy. Po vplutí na jezero se dáváme vlevo a dalším kaňonem se propracováváme do dalšího jezera. Nic moc. Vracíme se tedy zpět. Po cestě nás překvapuje krátká dešťová přeháňka. Na vodě sice déšť tak nevadí, ale stejně se raději schováváme na břehu pod blízký přístřešek. Pak v pohodě pádlujeme do městečka Novigrad. Sotva jsme tam připluli a vystoupili z lodí, překvapil nás další prudký lijavec. Jen tak, tak jsme stačili koupit nějaké jídlo na svačinu. Lilo déle než dvě hodiny a tak svačíme pod přilehlou hospodskou stříškou. Je zavřeno a tak máme odpuštěnou konzumaci. Přesto si pak po otevření dávám kávu, abych měl dost sil k pětikilometrovému přejezdu přes jezero. Fajn, na klidné vodě mne žádné chmury z hloubky nepřepadají. Návrat do základního tábora netrval ani tak dlouho a tak brzo stavíme stany v kempu. Plánujeme kam budeme pokračovat zítra. Lukáš sice souhlasil s mým dřívějším plánem na plavbu podle pobřeží do Zadaru, ale nakonec se vytasil s jiným plánem. Přesuneme se do oblasti kolem Pakoštane a odtud si uděláme projížďku kolem ostrova Pag. Změna plánu nevadí nikomu z nás seakajakářů, ale nový plán se nelíbí našim pozemským kolegům. Naštěstí úterní ráno je sice slunečné, ale odpoledne se zvedá úkrutný vítr, takže se sice dá dovádět na vlnách, ale nějaký delší přejezd nepřipadá v úvahu. Pozemská sekce nakonec po prohlídce Zadaru neoznačila žádný kemp jako vhodný pro dokončení své týdenní rekreace a tak je nakonec odvážím zpět do Starigradu. Pak jdu spát a za kamarády jedu až ráno. V noci opět lilo a to skoro šest hodin.

Opouštím pozemskou sekci a po desáté objevuji kamarády. Ti strávili noc v bezva čtyřhvězdičkovém kempu, který je ale právě v rekonstrukci a tak je zdarma. Již mne netrpělivě očekávají. Počasí je krásné a tak se vydáváme na cestu. Naším prvním cílem je ostrov Vrgáda. Nádhera. Je zde bezva kotviště, písčitá pláž, ale i odpolední pálicí slunce. Schováváme se před ním s Petrem do stínu příjemné hospůdky, kde nakonec i obědváme. Zbytek výpravy se raději koupe. 

Obeplouváme ostrov a nacházíme nádhernou zátoku, kde jsou asi tři rovná místa na stany. Zdá se mi, že jsme se utábořili přeci jenom dost brzo a tak se vydávám znova na cestu. Obeplouvám přilehlý ostrov. Na jeho odvrácené straně jsou sádky s umělým odchovem ryb. Teprve později

 mne napadá, že jsem mohl požádat hlídače o pár ryb. Posílám tam tedy kamarády a skutečně přivážejí asi deset ryb, které nám po osmažení stačí na skromnou večeři pro všechny. Ještě, že máme poslední litr bílého vína. Ryba musí přeci plavat. Vydrželi jsme kecat až do východu měsíce a teprve pak jdeme spát. Už začalo doopravdy léto, noci jsou teplé a tak se dá spát jen pod moskytiérou.

Po ranní koupeli chutná snídaně báječně. Vyplouváme. Opět se proplétáme mezi zelenými ostrůvky a pak pádlujeme dlouhý přejezd proti větru k ostrovu ………….Není to moc příjemné a tak se rádi schováváme do kryté zátoky, kde objevujeme českou rodinku, která zde tráví poklidnou dovolenou. Opět se přesvědčuji, že není vše zlato, co se třpytí. Slibovali jim podle fotek nádherné bydlení s pěkným okolím a místo toho bydlí na staveništi.
Dalším záporem je nedostupnost po souši. Na uvítanou nám dali štamprli moravské slivovice a navíc nám prozradili, že naproti je bezva hospůdka. Nejeli jsme tam rovnou. Polední siestu ě jsme strávili příjemným spánkem v úplném konci zátoky. Teprve pak jsme zašli na pivo. Z jednoho jich bylo více a nakonec jsme si dali ještě dobrou rybičku s bramborem a se salátem. Po návštěvě hospůdky to vypadá to, že jsme se nakazili od Chorvatů zhoubnou nemocí zvanou „ruce dozadu“. Průšvih. Ani pádlovat se nám nechce. Končíme na malém ostrůvku u výjezdu ze zátoky, který je natolik rovný, že se tam dá v pohodě spát.. Už nestavíme ani stany. Já jsem si jen trochu lehnul s tím, že se ještě zúčastním diskuse, ale téměř okamžitě usínám.
Další, bohužel už poslední nádherné ráno. Vyrážíme po snídani na cestu, ale brzo kotvíme u členitého pobřeží, kde cvičně eskymujeme a koupeme se. Super. Bohužel jsme propásli vhodný okamžik přejezdu. Zvednul se dost velký vítr a tak se přeplavba do Biogradu stává bojem. Ne není to nebezpečné, ale nepříjemné. V jednu chvíli se přihnaly proti větru tři obrovské vlny, které se na mne valily z boku. Přesvědčily mne, že musí být člověk stále ve střehu. Nebezpečné jsou i neslyšně plující desetimetrové plachetnice, které by nás mohly snadno převrhnout. Konečné bezpečně v maríně a kajaky jsou bezpečně uloženy na souši. Můžeme tak zajít na pivíčko a na kafíčko. Lukáš slaví narozeniny a tak jsme mu koupili i nějaký dárek a víno. Večer budeme spát opět v tom vybydleném čtyřhvězdičkovém kempu. Super. Já tam budu spát poprvé. Nádherné a příjemné místo. Kdyby byla možnost, okamžitě bych do toho investoval. Ta poloha ! Večer se ještě koupu, vaříme společnou večeři a pak popíjíme. Já velmi lehce, ale Petra 

popadl zlý démon alkoholu a pořádně s ním dnešní večer zacvičil. Sobotní ráno nás již zastihlo na pláži, kde jsme naložili lodě a přesvědčili se, že čeští rekreanti definitivně začali letošní invazi na jadranské pobřeží.

Návrat k suchozemské části naší výpravy proběhl v klidu a pohodě. Vzhledem k nádhernému počasí jsme odpoledne věnovali ještě koupání a nácviku eskymáckých obrátů. V závěru dne nás pak ještě při placení kempu ošidila správcová a pozadu nezůstal ani nerudný číšník, který nás ještě při zavěrečné večeři oškubnul o cca tři stovky. Chorvatsko začíná zavánět nepříjemnými balkánskými zvyky.
Noční přesun zpět do ČR proběhl opět skvěle za pomoci Lukášova řidičského umění a tak jsme se u Petra mohli malou snídaní rozloučit s nádherným chorvatským týdnem stráveným převážně v kokpitu seakajaku.

(c) CZenda

Fotografie zde