Příspěvky
S pražskou skupinou ve složení kapitán Ivan, řidič Láďa, pokladník Pepa a Petr jsme se potkali až za tmy nad Kelheimem, kde byl stanoven start našeho průzkumu. Po přivítání a Ivanových
topinkách, jsme vzhledem k blízkému lidskému obydlí raději zalehli, ať nerušíme. Ráno jsme nejprve museli přesunout auto do cíle našeho putování, takže oba řidiči odjeli. My ostatní se chvíli povalovali a začali pomalinku balit do lodí a těšili se na vodu, která v místě nástupu vypadala jako pěkná, široká řeka s rychlým proudem. Po příjezdu řidičů, jsme už všichni byli na vodě, někteří se vydali na průzkum nedalekého hradu, aby si pak pěkně zapádlovali proti proudu. Zatímco Láďa se k nám přidal velmi rychle, Drobek začal balit a přeskládávat svůj nafukovací kajak. My ostatní se začali vzhledem k neuvěřitelné pomalosti Drobkového počínání hodně nudit. Otrávenost nás čekajících by se dala krájet. Nejvíc naštvaně vypadal Petr, který našeho krotitele želv ještě moc nezná, Láďa se krátil čas házením kamínků na moje pádlo, Pepa fotil všechno co mu přišlo aspoň trochu zajímavé a Ivan, který vylezl z lodi mu pomoci, jen nad ním bezradně postával a na naše dotazy „už?“ jen koulel očima a krčil rameny. Po nekonečném čekání naše radost, když konečně byl i Drobkův kajak na vodě, neznala mezí. Řeka nás přivítala krásným břehem, se skálami končícími ve vodě, a jízda po ní byla radost. Bohužel to bylo jen pár kilometrů a pak voda začala zvolňovat, průtok se zpomalil a začal prostě olej. Zpestřením byl jez, kde nás značky nasměrovaly na průjezd malých lodí. Záklopka na uvolnění vody byla zavřená, načež jsme začali obhlížet břeh, a hledat způsob, jak průjezd otevřít. Obsluhu se nám přivolat nepodařilo a z dálky vypadající něco jako zvon s provazem Láďa označil jako zařízení na přivolání pomoci v případě tonutí. Všichni jsme jeho vysvětlení vzali, jen na Radkovi šlo vidět,že by rád zkusil zatahat za provaz. Vzhledem k mé slušné výchově a bývalé profesi ve zdravotnictví je pro mě představa zneužití záchranného systému nepředstavitelná a osobně jsem ho důrazně nabádala, ať to nechá být. Rozhodli jsme se, že lodě převezem na Láďových elegantních kolečkách. Po převezení Láďovy, Pepovy a mé lodi, najednou vidíme, že voda začíná téct. Radkovi to přece jen nedalo a za provaz si zatahal, čímž spustil záklopku a voda naplnila koryto na průjezd. Z toho plyne pro nás ostatní poučení, že pan inženýr s funcí strážce odpadků má někdy pravdu. A tak jsme my tři dole jen smutně sledovali, jak se ostatní aspoň chvíli vezou. Na dalším jezu jsme se již mazácky vezli všichni.První den našeho putování po vodě jsme zakončili kousek u Regensburgu, kde jsme na břehu našli pěkné místečko na břehu. Večer probíhal standardně - po večeři se začalo popíjet (i Pepa, který díky Radkovi a jejich výletu na Salze ještě nebyl abstinent). K naší velké radosti jsme našli mřížku na gril a začali grilovat brambory a papriky. Večer byl díky alkoholu veselý a hlučný. S přibývajícím alkoholem, kdy mne kapitán oslovoval už jen „ty vole“ jsem naznala, že je čas jít do spacáku. Usnínala jsem za zpěvu (opravuji řevu) Radka a jeho ruských národních písní. To se nedá popsat, to se musí slyšet. Nelze taky zapomenout na perlu večera, Ivanovu hlášku „Pod vysokým břehem, bystrý pstruh“. My a co jsme tam byli chápeme…
V sobotu dopoledne jsme vyjeli na prohlídku Regensburgu. První na vodě byl Petr s Veronikou, kteří si na nás chtěli trochu najet, aby nebyli pořád poslední. Tato nešťastná dvojice si nechala „dobře poradit“ od mazáka Drobka a vzala si na tuto vodu nafukovací debl. Pádlování si tedy užili, protože na takovém oleji si opravdu mákli. Regensburg je pěkné město, tamní most přes Dunaj byl podobný Karlovu mostu akorát že bez soch. Prošli jsme si město, dali oběd v místní hospůdce s velkou zahrádkou a jeli dál. Krásné počasí se odpoledne začalo kazit a přehnala se bouřka, kterou jsme se snažili přečkat ukrytí pod stromem. Láďovo ujištění, že nejsem dostatečný zdroj energie pro blesk mě neuklidnil a raději jsme bouřce ujeli.
Další pádlování na oleji mi zpříjemňoval Láďa, při povídání o všem možném se pádluje daleko líp. Naše skupina se roztrhla, v Ivanovi s Petrem takzvaně bouchly saze a začali nám hodně ujíždět, až se nám ztratili úplně, Radek s Pepou se zdrželi někde za námi a skupinu uzavíraly daleko za námi obě nafukovačky. Po hodinách pádlování ve dvou jsem se rozhodli počkat aspoň na dvojci za námi, s tím že prohlédnem mapu. Po zjištění, kde jsme teď a kde máme auto, nám bylo jasné, že zítra nemáme šanci k autu dojet. Po chvíli nás dojeli oba nyní už veselí vodáci, což už jsme vytušili podle jejich smíchu. Kontrolou vypláznutých jazyků jsme s Láďou diagnostikovali veselost způsobenou červeným vínem. Když jsme se k večeru všichni zase sjeli na posledním jezu, už jsme lodě museli opravdu převézt. Obloha se začínala černat a bylo jasné, že dnes ještě zmoknem. S místem na spaní to nebylo nic moc a po chvíli hledání se nám podařilo zabrat místo, kde byla sice krásná lampa a dobrý plac na stany, ale s vylézáním to bylo špatné. Hlavně začal boj s časem, protože zlověstné černo nad námi nevěstilo nic dobrého. Jakmile jsme postavili poslední stan, spustil se ragl a tak jsme zalezlí ve stanu pomalu usínali. Já usnula úplně, než mě vzbudil Ivan s tím, že potřebuje zapalovač. Hlad je sviňa a tak kapitán - déšť nedéšť - začal pod lampou dělat čínu. Nedalo mě to a když jsem vylezla mu pomoci, už kolem makali i další účastníci výpravy. Po uvaření večeře a totálním promoknutí jsem už opravdu šla spát. Ráno jsme se probudili do slunečna, a tak jsme si poslední den mohli zase užít. Bohužel bez řidičů, protože ti místo pádlování museli na stop a pro auta, abychom mohli vysedat dřív a tak dojet rozumně domů. Za to mě jich bylo upřímně líto. V půlce trasy už vysedl náš nafukovací debl. Petr s Verčou už toho měli plné zuby, nevím nevím jestli tuto dvojici ještě na vodě uvidíme. My ostatní vysedli nad Straubingem, ještě jsme si v Dunaji zaplavali, malou lstí donutili Radka eskymovat a počkali na auta. Drobek nás bezpečně dovezl do Brna, ještě se pokusil o malý zázrak a to stihnutí busu do Kroměříže v devět večer, ale nebylo to v lidských silách. Ale cením jeho snahu. I tak jsem byla před půlnocí doma. Myslím že můžu za všechny zúčastněné napsat, že naše průzkumná akce má jediný závěr: Dunaj ano, tuto část už nikdy.(c) Darinka
Fotografie zde
