Chorvatsko

Seakajak v Chorvatsku 06/2008
Již druhý rok odpočívá můj zapůjčený mořský kajak Metax 525 od firmy Galasport v Sušici na krakorci ve stodole a přemýšlím,jak bych ho provětral. Když manželka Jana nadhodila, že bychom mohli strávit jeden předprázdninový týden v Chorvatsku u Jadranu , „osypal“ jsem se při představě nečinného ležení na břehu a napadlo mne, že by se dalo spojit příjemné s užitečným. Kdybych sehnal kamarády seakajakáře, mohl bych jezdit s nimi na moři a vše by mohlo být rázem zajímavější. Moře jako každá voda dokáže být příjemné, ale i nebezpečné a tak je určitě vhodnější jezdit ve vícečlenné skupině. Začal jsem shánět po internetové síti kamarády, kteří by jeli se mnou, ale ještě týden před odjezdem to vypadalo, že se budu nudit na pláži s rodinou a maximálně si zpestřím dovolenou krátkými projížďkami po okolí a to ještě jen v případě klidné hladiny. K mému velikánskému údivu se ale zformovala na poslední chvíli „úderná“ skupina ve složení Petr ( Indián) z Vodňan, Lukáš ( Bushman ) z Telče, Pepa a Baruše z Prahy a tyhle lidičky jsem doplnil já, jako nadějný seakajakář senior.
Během pátku večera jsme se postupně zaplňovali mikrobus ( dovezl jsem Pražáky do Strakonic ) na domluvených místech, naložil jsem také rodinu a nakonec v Českém Krumlově Lukáše s jeho přítelkyní. Auto bylo tedy plně obsazeno, lodě na střeše a k mé velké radosti se ještě Lukáš přiznal, že jeho zaměstnáním je řízení menšího nákladáčku při rozvozu uzenin.Střídání za volantem tedy bude bezproblémové. Sedli jsme si vedle sebe a já se ujal řízení jako první. Brzo za hranicemi s Rakouskem už jsem toho měl ale dost. Únava po pracovním týdnu se přeci jenom projevila. Lukáš se projevil jako profík a téměř okamžitě mne po svém probuzení za volantem vystřídal. Řídil velmi dobře a ujímal se kdykoliv řízení Byl mi tak velkou oporou. Sám bych dojel do Chorvatska někdy až v sobotu večer. Takhle jsme již kolem desáté hodiny ranní byli u Zadaru. V pohodě jsme našli kemp vybudovali základní tábor. Zatímco já dospával, kolegové se hned usadili do kajaků a udělali si desetikilometrovou projíždku. Ostrý start byl naplánován na devátou hodinu ranní v neděli. Na rozpádlování jsem naplánoval soutěsku řeky Zrmanja a přejezd Novigradského mora. Vyrážíme kupodivu podle plánu, i když hned první den se projevilo, že Pepovo největší slabinou je rychlost balení. 

Holky balí určitě rychleji. Vyplouváme a po klidné hladině projíždíme průplavem pod dálnicí. Kolem vesničky Maslenice pádlujeme do ústí řeky Zrmanji. V těchto místech se natáčel film o Vinetuovi a jeho boji s Old Shaterhandem před začátkem jejich přátelství. Nebyl jsem sám zvědavý na tyhle místa, ale i ostatní se docela těšili, že se po tolika letech po natáčení ocitnou na tak slavných místech. To jsem ještě netušil, že i my tady podstoupíme boj s bezprávím, jako naši filmoví hrdinové. Průjezd soutěskou byl nádherný. Řeka se kroutila mezi skalami a ani překonání proudnice nám nečinilo velké potíže. Možná po dvou hodinách jízdy se údolí opět rozšířilo a my uviděli v dálce město. Po další půlhodince pádlování jsme vpluli do města Obrovac. Město nás vítalo jen pouze velkou cedulí s nápisem „DOBRO DOŠLI“. První dojem nic moc, ale tak ošklivé to městečko nebylo. Spíše jen hodně ospalé v parném odpoledni a příjemný nebyl pohled ani na četné cikánské skupinky. Uvázali jsme lodě u nábřeží a vydali se na procházku městečkem. Víc než prohlídka nás ale lákalo posezení u studeného čepovaného piva a nějaká ta svačinka. Poseděli jsme asi hodinku a vydali se zpět k lodím. Tam ale na nás čekal dost ošklivý Chorvat a chtěl po nás peníze. S prohlášením, že je „Ranger“ této oblasti a je pověřen výběrem vstupného ve výši 30 Kun na osobu. Nějak se mi to nezdálo. Neměl vůbec žádný průkaz a mával jen legitimací v zataveném pouzdru, kde nebylo napsáno nic kromě toho, že provozuje kajakovou a raftovou agenturu. Žádné další pověření nám neukázal, natož aby měl nějaké úřední razítko. Dále jsme si ho tedy nevšímali a nasedli jsme do kajaků. Chlapík nelenil, skočil do motorového člunu a Petra s kajakem si přivázal k lodi. I nadále požadoval vstupné za 5 osob v celkové výši 150 kun. Když jsme se neměli k zaplacení, tak prohlásil, že zavolá policii. S tím jsem samozřejmě souhlasil a tak jsme společně počkali na příjezd policejního auta. Policista, který vystoupil, po seznámení se situací někam dlouze telefonoval. Pak prohlásil, že onen muž je skutečně ranger a má právo vybírat vstupné. Já jsem jenom nesměle upozornil, že jsem si nikde nevšiml jakékoliv cedulky, která by mne upozornila, kde a jak se vstupné platí. Prohlásil jsem tedy, že vstupné rád zaplatím, pokud dostanu oficiální účet. Muž slíbil, že kvůli mně otevře kancelář a účet mi vystaví. Stačí, abych se vrátil na lodi zpět k mostu. Nic jiného nám nezbývalo. Čekal na nás zase u mostu. Žádná kancelář se tedy nekonala. Docela bych to uvítal, potřeboval jsem totiž na záchod. Škoda. Jak mne uviděl, předával mi jakýsi útržek,kde bylo opět jenom napsáno 30 x 5 = 150 a pod tím razítko jakési raftové agentury „Riva Rafting“. Pochopitelně, že on na své průkazce, kterou nám ukazoval před tím, žádné jméno raftové agentury uvedené neměl. Nesměle jsem se zeptal v jaké měně je uvedený účet ?

Zda v kunách,dolarech a nebo v eurech? To jsem neměl dělat ! Chlapík se rozpálil do běla a prohlásil : „ To je přeci v kunách, jsme přece v Chorvatsku.“ Současné mne plácnul do kšiltu mé čepice. To už přihlížející policajt nevydržel a poslal samozvaného rangera pryč a nás odvedl nás k lodím, kde prohlásil, že můžeme odjet bez placení. Na závěr se jen zeptal, zda nemáme nějakou stížnost a docela si oddechnul, když jsem ho ubezpečil, že nikoliv. Nasedli jsme do lodí a mazali za kamarádama, kteří čekali schováni v rákosí. Pepa měl sice strach, že jsme byli vysláni, abychom je přivedli k policajtovi, ale naštěstí se nic podobného nekonalo. Po hodině pádlování jsme na vyhlédnutém místě, kde stavíme stany a před komáry se do nich ukrýváme. Lepší dusná atmosféry našich stanů, než komáří štípance.
Pondělní ráno si vychutnáváme, nepospícháme. Postupně se šplháme na hranu údolí, odkud je báječný rozhled do soutěsky. Po snídani vyrážíme a necháváme se pomalu snášet proudem v soutěsce. Nikam nepospícháme a tak si vychutnáváme nádherné přírodní kulisy. Po vplutí na jezero se dáváme vlevo a dalším kaňonem se propracováváme do dalšího jezera. Nic moc. Vracíme se tedy zpět. Po cestě nás překvapuje krátká dešťová přeháňka. Na vodě sice déšť tak nevadí, ale stejně se raději schováváme na břehu pod blízký přístřešek. Pak v pohodě pádlujeme do městečka Novigrad. Sotva jsme tam připluli a vystoupili z lodí, překvapil nás další prudký lijavec. Jen tak, tak jsme stačili koupit nějaké jídlo na svačinu. Lilo déle než dvě hodiny a tak svačíme pod přilehlou hospodskou stříškou. Je zavřeno a tak máme odpuštěnou konzumaci. Přesto si pak po otevření dávám kávu, abych měl dost sil k pětikilometrovému přejezdu přes jezero. Fajn, na klidné vodě mne žádné chmury z hloubky nepřepadají. Návrat do základního tábora netrval ani tak dlouho a tak brzo stavíme stany v kempu. Plánujeme kam budeme pokračovat zítra. Lukáš sice souhlasil s mým dřívějším plánem na plavbu podle pobřeží do Zadaru, ale nakonec se vytasil s jiným plánem. Přesuneme se do oblasti kolem Pakoštane a odtud si uděláme projížďku kolem ostrova Pag. Změna plánu nevadí nikomu z nás seakajakářů, ale nový plán se nelíbí našim pozemským kolegům. Naštěstí úterní ráno je sice slunečné, ale odpoledne se zvedá úkrutný vítr, takže se sice dá dovádět na vlnách, ale nějaký delší přejezd nepřipadá v úvahu. Pozemská sekce nakonec po prohlídce Zadaru neoznačila žádný kemp jako vhodný pro dokončení své týdenní rekreace a tak je nakonec odvážím zpět do Starigradu. Pak jdu spát a za kamarády jedu až ráno. V noci opět lilo a to skoro šest hodin.

Opouštím pozemskou sekci a po desáté objevuji kamarády. Ti strávili noc v bezva čtyřhvězdičkovém kempu, který je ale právě v rekonstrukci a tak je zdarma. Již mne netrpělivě očekávají. Počasí je krásné a tak se vydáváme na cestu. Naším prvním cílem je ostrov Vrgáda. Nádhera. Je zde bezva kotviště, písčitá pláž, ale i odpolední pálicí slunce. Schováváme se před ním s Petrem do stínu příjemné hospůdky, kde nakonec i obědváme. Zbytek výpravy se raději koupe. 

Obeplouváme ostrov a nacházíme nádhernou zátoku, kde jsou asi tři rovná místa na stany. Zdá se mi, že jsme se utábořili přeci jenom dost brzo a tak se vydávám znova na cestu. Obeplouvám přilehlý ostrov. Na jeho odvrácené straně jsou sádky s umělým odchovem ryb. Teprve později

 mne napadá, že jsem mohl požádat hlídače o pár ryb. Posílám tam tedy kamarády a skutečně přivážejí asi deset ryb, které nám po osmažení stačí na skromnou večeři pro všechny. Ještě, že máme poslední litr bílého vína. Ryba musí přeci plavat. Vydrželi jsme kecat až do východu měsíce a teprve pak jdeme spát. Už začalo doopravdy léto, noci jsou teplé a tak se dá spát jen pod moskytiérou.

Po ranní koupeli chutná snídaně báječně. Vyplouváme. Opět se proplétáme mezi zelenými ostrůvky a pak pádlujeme dlouhý přejezd proti větru k ostrovu ………….Není to moc příjemné a tak se rádi schováváme do kryté zátoky, kde objevujeme českou rodinku, která zde tráví poklidnou dovolenou. Opět se přesvědčuji, že není vše zlato, co se třpytí. Slibovali jim podle fotek nádherné bydlení s pěkným okolím a místo toho bydlí na staveništi.
Dalším záporem je nedostupnost po souši. Na uvítanou nám dali štamprli moravské slivovice a navíc nám prozradili, že naproti je bezva hospůdka. Nejeli jsme tam rovnou. Polední siestu ě jsme strávili příjemným spánkem v úplném konci zátoky. Teprve pak jsme zašli na pivo. Z jednoho jich bylo více a nakonec jsme si dali ještě dobrou rybičku s bramborem a se salátem. Po návštěvě hospůdky to vypadá to, že jsme se nakazili od Chorvatů zhoubnou nemocí zvanou „ruce dozadu“. Průšvih. Ani pádlovat se nám nechce. Končíme na malém ostrůvku u výjezdu ze zátoky, který je natolik rovný, že se tam dá v pohodě spát.. Už nestavíme ani stany. Já jsem si jen trochu lehnul s tím, že se ještě zúčastním diskuse, ale téměř okamžitě usínám.
Další, bohužel už poslední nádherné ráno. Vyrážíme po snídani na cestu, ale brzo kotvíme u členitého pobřeží, kde cvičně eskymujeme a koupeme se. Super. Bohužel jsme propásli vhodný okamžik přejezdu. Zvednul se dost velký vítr a tak se přeplavba do Biogradu stává bojem. Ne není to nebezpečné, ale nepříjemné. V jednu chvíli se přihnaly proti větru tři obrovské vlny, které se na mne valily z boku. Přesvědčily mne, že musí být člověk stále ve střehu. Nebezpečné jsou i neslyšně plující desetimetrové plachetnice, které by nás mohly snadno převrhnout. Konečné bezpečně v maríně a kajaky jsou bezpečně uloženy na souši. Můžeme tak zajít na pivíčko a na kafíčko. Lukáš slaví narozeniny a tak jsme mu koupili i nějaký dárek a víno. Večer budeme spát opět v tom vybydleném čtyřhvězdičkovém kempu. Super. Já tam budu spát poprvé. Nádherné a příjemné místo. Kdyby byla možnost, okamžitě bych do toho investoval. Ta poloha ! Večer se ještě koupu, vaříme společnou večeři a pak popíjíme. Já velmi lehce, ale Petra 

popadl zlý démon alkoholu a pořádně s ním dnešní večer zacvičil. Sobotní ráno nás již zastihlo na pláži, kde jsme naložili lodě a přesvědčili se, že čeští rekreanti definitivně začali letošní invazi na jadranské pobřeží.

Návrat k suchozemské části naší výpravy proběhl v klidu a pohodě. Vzhledem k nádhernému počasí jsme odpoledne věnovali ještě koupání a nácviku eskymáckých obrátů. V závěru dne nás pak ještě při placení kempu ošidila správcová a pozadu nezůstal ani nerudný číšník, který nás ještě při zavěrečné večeři oškubnul o cca tři stovky. Chorvatsko začíná zavánět nepříjemnými balkánskými zvyky.
Noční přesun zpět do ČR proběhl opět skvěle za pomoci Lukášova řidičského umění a tak jsme se u Petra mohli malou snídaní rozloučit s nádherným chorvatským týdnem stráveným převážně v kokpitu seakajaku.

(c) CZenda

Fotografie zde