Příspěvky
Tyto řádky píši o pár dnů dříve, kdy o Elbě zatím jen sním.
Elba vznikla tak, tedy onen návrh, že na ní pojedeme, a tentokrát to fakt nebylo v hospodě u piva, ale v reálných mořských podmínkách někde v rozbořeném 4* kempu. Dolaďovalo se na Orlíku na malém setkání opět s loděma.Takže s nápadem přišel Bushman a proto jsem tuto akci pojmenoval Elba s Bushmanem. Ono se to člověku lépe pamatuje, když to naváže na vlastníka, který to poté koordinuje.Tak se tak pádlovalo a přemítalo a čas ubíhal.
Pár věcí se přihodilo, takže nakonec Bushman asi nepojede a sebere se úplně někdo jiný.
Vše tedy organizuje Karel, o kterém vím jen z doslechu a že bere auto.
Dobrá, krčím rameny nad touto zprávou a opět prodadám do pracovních povinností.
Když tu jednoho čtvtečního odpoledne opět vyzvedávám klíče od krakorců, v loděnici postávají u auta nějací SeaKayakáři. Jdu se jich tedy zeptat, jak se mají a kam že to právě jedou. No prý na Orlík, do tamních kanálků, ale Čerťáky, že prý jen minou. No aby ne.
Ještě než odejdu, zeptám se zdvořile, jestli plánují nějakou delší akci, třeba na moře. A prý Elba, někdy kolem 19. září, tak to je dobré, tam já jedu také, jen né s nima. Snad se tam potkáme, prohodil jsem.
Ta informace mi moc nedá, kolik máme u nás aktivních SeaKayakářů, aby se setkal stejný termín a lokace. No moc ne. Když jsem ze zeptal, zda-li jeden z nich je Karel, smích nám rozproudil tepny. Ty budeš ten Pepa z Prahy, obratem Karel odvětil.jj, svět je skutečně malý, navíc, když jsme se s Karlem potkali na Hartě s HG, ale tam bylo toliko lidí, že má introventnost nevstoupila v jejich mysl.
No a pak jsem si šel zapádlovat. To abych stíhal toho Karla, co Everest a tamní treky pokouší. :-)
čt. 04.09.2008
Pátek 19.září
Pátek již má něco za sebou a 17h prosadila svou. 19. zářijový den je hezký, i když teploty pomalu klesají.V loděnici jsem první a čekám na klíče od krakorce. Ve stejném čase přijíždí auto s extrémně dlouhou laminátkou na střeše. Kája dorazil se zapůjčenou Lookshou v celé své dlouhé kráse 620 cm.
Jestli mi Barracuda přišla dlouhá, tak teď se scvrkla záští.
Pomalu nakládáme a sledujeme okolní ruch. Stanďoch z HG dorazil se svou partičkou na neslanou vodu. Silva a Dušan v těsném závěsu kráťasů.
Mimochodem, poslední Hydro bylo od počátku Dušanovou parketou a téma tohoto čísla byl „CityKayak“, což vypovídalo o všem.
Cyril doráží s pomocí rodiny a další Barracuda leze na střechu. Na střeše 3 lodě, pádla a spousta místa pro další lodě. A to je osobák.
Místo pro Indiánovu Neckovou Looksu je vyhrazeno.Po více jak hodince bouchnou dveře auta naposled v loděnici a náš pneu vzorek zanechává stopu směrem do Strakonic.
Lodě drží, auto jede, venku se smráká.
Vodňany v naprosté tmě očekávají naši přítomnost a za poletu čelovek nakládáme Indiána Petra.V plné sestavě se vracíme na silnici a táhneme do teplých krajin. Tady začíná být fakt chladno a venku v tričku již není radno zůstávat dlouho.
Cestou je však nutné se pořádně posilnit a tak dostáváme tip na hospu s večerním vařením. Malá zajížďka neuškodí, proto si o půl desáté večer s klidem objednáváme chutné a levné krmně.
Vćelná za Budějicema s hospodou Pod kaštanem je to pravé místo pro poslední domácí stravu.
Vřele doporučujeme.
Pak následuje klasická cesta přes Rakousko (Innsbruck, Brenner) do Itálie (Bolzano, Trento, Verona, Modena, Bologna, Firenze a Pisa), kde na konci našeho dálničního tahu sjíždíme na tamní okresky a míříme na jih směr Piombino.
Sobota 20.září
Zde před polednem utrácíme nějaká Eura za víno, kávovar a chléb v místním makro Coopu a směle pokračujeme s hledáním vhodného místa pro nástup do lodí.
Ve 12h skutečně vhodné místo nalézáme (GPS: xxx) a po pečlivém přesunutí věcí z naplněného auta do lodí, a o dvě a půl hodiny později už solíme naše pádla.Při výjezdu z Maríny okusíme první vlny a chvilku trvá, než se člověk zakousne do jejich rytmického houpání.
Slunko okupuje modrou oblohu a našim pohledům se naskytne nádherný pohled na směr naší cesty. Elba ve své nahé kráse.
Jelikož se vlastně s klukama neznáme, volíme delší trasu s menším přejezdem na nedaleký ostrůvek s majákem vzdáleném asi 8 km plavby.Vítr se uklidnil a vlny se vlní o pár kilometrů jinde, takže z velkého pohupování se těšíme jen na projíždějící trajekty Mo-By.ho.
Pádlování jde s naprostou lehkostí a ostrůvek se neskutečně zvětšuje.
Pokud by se dobře zaparkovalo, šlo by zde ideálně bivakovat a pozorovat ranní a noční pochod slunka, ale to snad až někdy příště.
Takže po dvou hodinovém pobytu na ostrůvku zjišťujeme, že slunko je i tady trochu ospalé a chystá se na ulehnout do tamních vod.
Nasedáme do lodí a směřujeme naše špičky na severní cíp ostrova Elba, kde se proti směru hodinových ručiček propádlujeme zpět ke stejnému místu.
Z majákového ostrůvku to je na Elbu pár kilometrů, takže za necelou hodinu již naše lodě drtí zdejší vody a my hledáme vhodné místo na noční odpočinek.To nalézáme v západním cípu severního výběžku s nádherným pohledem na zapadající slunko.
S překvapením zjišťujeme, že místní opuštěné pláže jsou posety množstvím naplaveného dřeva a to se v mžiku mění v plápolající vartu.
Po náročné non-stop jízdě usínáme u ohně, kde s klidem přesouváme těla pod spacák a upadáme do hlubokého transu snění.
Neděle 21. září
Ranní probuzení na sebe nechalo čekat a východ slunka se pro nás v tento den stalo nedostižnou metou.
Celé dopoledne se lenošilo a čerpala se energie na další dny.
Zdejší pláž byla kamenitá a moře neskutečně čisté a docela teplé, takže se kde kdo převlékl za Adama a své všední starosti utopil v průzračné vodě.
Indián představil svou novinku ve formě vodotěsného pouzdra na kameru, já zase na kompakt, takže se naše společné okamžiky probublávaly pod slanou hladinou a chytala se inspirace.Po obědě se opět usedalo do lodí a dle plánovaného směru, jelo se volným tempem.
Od břehů ještě společně, ale co jsem s Petrem zahlédl zaoceánskou loď, bylo jasné, co bude následovat. Porovnávat své kajaky s tímto obrem bylo výzvou číslo jedna.
Takže jsme se po domluvě trhli a mezitím co Karel s Cyrilem podél břehů pozorovali kamenné skvosty, nás uchvátil jediný skvost na širém moři a přímá cesta byla neodvratná.
Pádlovalo se ve velice volném tempu, že by i chodec byl rychlejší a neustále se kecalo o všem možném.
Pak zazvonil telefon a vodní diskuse se proměnila v rodinou. Mobilní technologie dorazila i do komor mořských kajaků.
Crystal Serenity nás již očekávala u přístavních mol města Porteferraio.
Když jsem se pak díval na Google, tak skutečně tam na místních mapách je zachycena obrovská loď, takže to zde nebývá taková rarita, jak se nám zdálo.
Až nás lodička omrzela, jeli jsem přes trajektové pole surfovat na zdejší břeh a podlehnout italské kávě vlastnoručně překapané.
Další věc, kterou jsem od Indiána pobral a vzal téměř za své.
Výhoda mořského kajaku vůči horským túrám spočívá byť v omezeném prostoru v lodi, ale objem bývá více než dvounásobný a navíc člověk to nemusí tahat na zádech a ještě k tomu do kopce. Takže 50kg zatížení v lodi není téměř poznat, naopak posezení v lodi je pohodlnější z důvodu hlubšího ponoru a tím pádem větší stability, což bylo fakt neskutečné.
Uvařili jsme si včasnou večeři (člověk může tahat konzervy, krabicová jídla a jiné pochutiny), následované Lavvazzo kávou a počkali na kluky, kteří během konzumace jídla dopádlovali ke břehu.
Město lákalo k návštěvě, což se po pár minutách také stalo.
Opuštěné lodě na břehu a naše odpočaté nohy okupovaly zdejší město.
Až do půl sedmé jsme se toulali nejednou uličkou Banaparteho města, prošli kolem jeho domu a pokusili se navštívit dlouhodobě uzavřený hrad.
Je po sezóně, která zde skončila v polovině září a od té doby pláže zejí prázdnotou a spousty památek, hotelů a obchodů již pro veřejnost není přístupná.
Pravda, teploty jsou mírně nad 20´C, ale to snad není důvod zde nebýt. No, nám to nevadí, ba naopak. Máme mnohem širší záběr a místa na spaní na kdejaké pláži.
Po půl sedmé opět na vodě vstříc novému místu. O hodinu později nalézáme zcela opuštěnou a hlavně pro nás hezkou pláž, kde můžeme uložit naše kajaky k nočnímu spánku.
Trochu si hraji s dlouho uloženým tropikem a vymýšlím způsob možného rozbití.
Nakonec jsem spokojen a zdá se, že by to mohla být ta správná konstrukce pro výrobu budoucího stanu na mořské putování. Uvidíme, jak se to ujme v širší skupině.
Z poloviny spím pod širákem, jen hlava je schovaná pod roztaženým tropikem, které je vzedmuté z jedné lodě na druhou, podložené rozloženým pádlem.
Na obloze se z Italské pevniny tvoří hutný mrak, ze které spadlo asi 265 kapek, které se v mžiku ztratily ve vlnách přilehlých vod.
Pondělí 22. září
Podzim již skutečně nastal a po včerejším přechodu z léta jsem dnešní ráno pochopil jeho sílu.
Posádka ještě spala a mé oči hleděli východním směrem.
Tu jsem složil provizorní přístřešek a vrhl se do ranních vln vycházejícího slunka.
Moře bylo mírně neklidné a s poloprázdnou lodí trochu děsivé.
Vzduch byl nasát podzimním stavem a co šlo, ohříval jsem si v teplém moři.
Pustil pádlo a pozoroval nádherný východ slunce. První svého druhu ve svém životě, z paluby mořského kajaku. Nádhera neskutečná. Vlna za vlnou zvedala mou loď, která mi dala spřízněnost tím, že následně zvedala i mé vláčné tělo, oddávající se rannímu rozbřesku.
Pak se to stalo a slunko vykouklo s čepičkou na hlavě.
Bylo to nádherné, i když úplnému prohlédnutí zavazela část boty ve formě severní části poloostrova zvaného Itálie.
Snad se někdy poštěstí čistý pohled.
Po návratu na břeh jsem svým nájezdem na břeh probudil Indiána a to bych dobrý důvod k zadělání kávy ke snídani.
Snídaně králů.Spousty zeleniny, sýrů, salám, kaviárová pasta a chléb. Prostě lahoda, kterou na horách člověk stěží zažije. Pravda, po každém vodním výletu přiberu pár kil a je to nepatrně dražší, ale ta sytá pohoda za to stojí.
Po kvalitní snídani bleskurychle sbaleno a netrpělivé ruce Indiána sváděla k vodním hrátkám.
Proto byl Petr na vodě jako první a už si to pelášil pokračujícím směrem.
Zdejší skály byly hezké, ale nebylo to nic převratného, takže se spíše koukalo pod vodní hladinu a všude kolem.
Za velkým výběžkem, který nám doposavad zakrýval pohled na obydlený ostrov, se naskytla horská podívaná. Ano, nejvyšší vrchol Monte Cappane, který od hladiny moře těsně převyšuje kopec o plných 18m a stává se z něho hora, která se hrdě tyčí na svém místě. Pod touto horou se válela tři větší města naším směrem a jedno přístavní jsme se právě chystali dobýt.
Byla to Marciana Marina, kde byla nalezena první půjčovna Seakayaků na ostrově.
Město působilo útulně a paní na lehátku s úsměvem sledovala naší přípravu oběda na rozházených kamenech.
Petr se rozhodl načerpat energii do své kamery. Odešel do pár set metrů vzdáleného Marina bufetíku, kde kameru zanechal a šel konat obědovou potřebu na šutry.
Když mi sdělil, že tam musel nechat celou kameru, bo nemá nabíječku jen na baterku, trochu jsem ho nalomil, aby se běžel podívat, zda-li tam kameru stále má.
Po pár minutách zaslechnu ránu jak hrom (Petr shodil poklop od nějaké bedny) a zahlédnu rozhazující ruce. A vše bylo rázem v bezmocném procesu nevolnosti. Ještě chvilku poletovat a pak doběhl s úsměvem na rtech.
Pán si zašel dovnitř a s sebou vzal i kameru.
Takže před 14h, kdy pán žádal o vyzvednutí kamery se Petr vracel se 100 min reservou na další okamžiky.
Spadl nám to ale kámen z paluby.
Po obědě následovala krátká prohlídka města s hledáním neMaňana obchůdku, který by nám prodal čerstvý chléb. Já nic nenašel a po propoknutí „vlka“ jsem se vrátil stejnou cestou k lodi.
To je malá drobnost sedavého sportu, než si prdelka navykne na neustálou vlhkost sedačky. I když se člověk po přistání vysuší, převlékne, namaže, tak v zapařené šprajdě se ta voda stejně dostane na místa, která k tomu nejsou přímo uzpůsobena.
Když se pádluje, tak to člověku nevadí, ale delší procházka tomu dvakrát nesvědčí.
Naštěstí jsem v tom nebyl sám J
Po nějakém čase dorazila i zbylá osádka, která si tam udělala svůj piknik.S Petrem jsme jeli pro vodu na konec mariny, načerpali rovnou z lodi a po betonovém umění propádlovali z města dál.
Ony betonové bodláky primárně slouží pro roztříštění vodní energie, ale sekundární využití je skutečně značné.
Turisti na vrcholech, rybáři na krajích, jenž mají blíže ke svým úlovkům a milenecké páry, co si to rozdávají zezadu v útrobách daleko od zraků dychtivých človíčků. To však nepočítají s možností průjezdu mořského kajaku, který se dostane do míst, které až derou dech.
No, nerušil jsem a raději se věnoval staré majákové věži. Ale byl to šok. Nebojte se však, neudělal jsem se J a pádloval dál. Prostě Elba a mořský kajak nabízí spousty adrenalinu a krásných pohledů. A to doslova. Zdejší skalní útvary začínají měnit svou podobu a projíždějícím očím se začíná promítat pohádka jako ze sna.
Takový pocit jsem měl naposledy na letošní Colors of Ostrava, kdy jsem slyšet vyprávět příběh při koncertu Tanya Taques o velrybě, jenž zamilovaností procházela.
Tak nádherný pocit jsem začal pociťovat a při prohlížení fotografií se znovu vrací.
Různé pohádkové bytosti rozházené po skalách, že div nevěděl jsem, kam dříve zamířit fotoaparát až jsem pak rezignoval a přestal fotit. Raději jsem si ty obrazy ukrýval do své mysli. Fotil jsem takové ty fotogenické a velmi málo.
Zdejší úsek je skutečně nepopsatelný a stojí za projížďku po vlastní ose.
Ve městě se dá zakoupit lístek na projížďku místním ponorkáčem, ale ten peláší po moři tak rychle, že nemáte čas si povídat, resp. ony zkamenělé bytosti vám již neodpoví, protože vaše slova jsou již o pár stovek metrů dále. Navíc se připravíte o jejich neskutečné hlasy, které vás vábí k sobě a čím blíže se přibližujete, tím více vám vyprávějí a odhalují svá tajemství. Prostě nádhera neskutečná, nepopsatelná.
Občas vaši pozornost odpoutá nějaký ten okřídlený domorodec, který se před váma předvádí a naparuje až máte pocit nižšího stupně vlastního vývoje. Snad místní druh Potáplice, co v žaludku plno ryb má a netřeba již hledat potravu, jen se ukazovat.. I když není tak fešná jako vzdálené příbuzné Potápky, suvereně si posedává na šutrech a dokazuje zdejší nadvládu.
Nechává se okukovat ze všech stran, když však ale naše čtyři lodě křižují parádníka ze všech stran, usoudí, že je tady příliš velký zájem o její skvost a mohl by jí ho snad někdo odcizit. S těžkostí přes vlny opouští své slunné místo a ponechává nás ve svém kamenném molu zcela opuštěné.
Po vystřízlivění se vracíme s pohledem na nehybnou krásu zdejších skal a vzhledem k pokročilosti času i k neuvěřitelné hře světel, jenž slunko s mraky hraje, musíme jet.
O pár minut později objevujeme konečně větší jeskyni, do které se dá pohodlně veplout a z paluby lodi i mírně prozkoumat.
Základní nedostatek naší osádky byl v tom, že má vodotěsná čelovka zůstala poškozená doma a zbytek byl uložen v komorách lodí. Takže pro hlubší prozkoumání sloužil blesk fotoaparátu.
Chlad zdejší jeskyně nás po čase vyhnal zpět na moře a k nastávajícímu šeru již bylo nutné hledat si místo na přespání.
Následovala běžná rutina, večeře, bydleníčko, kocháníčko, foceníčko a hajdy na kutě.
Na této pláži se nám zdálo býti dobré místo na zdolání zdejší hory Monte Capanne i s možností bezpečného zanechání lodí.
Úterý 23.září
Ranní červánky předurčují krásný den a tak o půl sedmé již automat na kávu opouští pára a připravuje se vydatná snídaně na denní přesun.
Nejde o nic přetěžkého, ale dlouhodobé sezení v autě a lodi z celodenního pochodu dělá trochu strašáka. Výstup od moře na horu vysokou 1.018m a vzdálenou 5 km vzdušnou čarou od našeho místa ukotvení nám v plánech zabere 5h na výstup a 4h pro sestup.
Takže do západu slunce plánujeme být ve stejných vodách plni dojmů z místní rozhledny.
Snídaně dala zabrat, nějaké to zabalení a rázem máme půl deváté, když naposledy spatříme opuštěné lodě dotažené pod skalní masiv na opuštěné pláži. Výšlap na 70m vyvýšenou silnici dává tušit vařící se krev v žilách. Kyselina mléčná se však nedostavuje, takže dosavadní příprava byla něco platná.
Několik stovek metrů po klikatém asfaltu a naprosto neoznačená cesta, kterou bych bez mapy s přehledem přehlédl, ukrajuje část naší cesty.
Z asfaltové vyhlídky se stává lesní cesta lemovaná více, či méně chutným plodem všemožného druhu, který nám brání v průchodu, ale zase nám dává na jazyk všelijaké chutě a tu a tam stojíme více, než u jiných plodin. Do baťůžku limetku na cestu a pokračujeme dále, na obávanou křižovatku, kde se rozhodujeme o průnik kratší necestou, nebo časově náročnější obchvatovou cestou kolem nejednoho kopce.
Jednohlasně vyhrává prvovýstup na Monte Capanne podél potoka.
Zde si člověk sice sáhne na dno, ale pro to zpestření to opravdu stačí. Například jsem zjistil, proč se kleči tak říká. Je to proto, že pokud jím chcete projít, musíte tak učinit v kleči.
Nedoporučuje se však dlouhodobý přesun, bo pak budete v křeči.
Výška zdejší zakrslé borovice je mírně přes metr, takže po Homo Erectus (člověk vzpřímený) protažení vám kouká hlava a můžete pozorovat okolní ruch vašich klečáků. Docela sranda. Tedy pokud vám nevadí, že jste celkem čtyři a v okruhu svého dohledu spatříte stejný počet rozechvělých korunek klečí. Když se poté proměníte v Homo Habilis a své ruce využijete k uchycení stromu a sunutí zcela zbytečných věcí před sebou, zahlédnete neskutečně rozryté cesty po tamních lesních tvorech. Vaše víra vás malinko balamutí, že se při plížení do kopce setkáte jen se zbylou částí horských vodáků.
Nechává se okukovat ze všech stran, když však ale naše čtyři lodě křižují parádníka ze všech stran, usoudí, že je tady příliš velký zájem o její skvost a mohl by jí ho snad někdo odcizit. S těžkostí přes vlny opouští své slunné místo a ponechává nás ve svém kamenném molu zcela opuštěné.
Po vystřízlivění se vracíme s pohledem na nehybnou krásu zdejších skal a vzhledem k pokročilosti času i k neuvěřitelné hře světel, jenž slunko s mraky hraje, musíme jet.
O pár minut později objevujeme konečně větší jeskyni, do které se dá pohodlně veplout a z paluby lodi i mírně prozkoumat.
Základní nedostatek naší osádky byl v tom, že má vodotěsná čelovka zůstala poškozená doma a zbytek byl uložen v komorách lodí. Takže pro hlubší prozkoumání sloužil blesk fotoaparátu.
Chlad zdejší jeskyně nás po čase vyhnal zpět na moře a k nastávajícímu šeru již bylo nutné hledat si místo na přespání.
Následovala běžná rutina, večeře, bydleníčko, kocháníčko, foceníčko a hajdy na kutě.
Na této pláži se nám zdálo býti dobré místo na zdolání zdejší hory Monte Capanne i s možností bezpečného zanechání lodí.
Úterý 23.září
Ranní červánky předurčují krásný den a tak o půl sedmé již automat na kávu opouští pára a připravuje se vydatná snídaně na denní přesun.
Nejde o nic přetěžkého, ale dlouhodobé sezení v autě a lodi z celodenního pochodu dělá trochu strašáka. Výstup od moře na horu vysokou 1.018m a vzdálenou 5 km vzdušnou čarou od našeho místa ukotvení nám v plánech zabere 5h na výstup a 4h pro sestup.
Takže do západu slunce plánujeme být ve stejných vodách plni dojmů z místní rozhledny.
Snídaně dala zabrat, nějaké to zabalení a rázem máme půl deváté, když naposledy spatříme opuštěné lodě dotažené pod skalní masiv na opuštěné pláži. Výšlap na 70m vyvýšenou silnici dává tušit vařící se krev v žilách. Kyselina mléčná se však nedostavuje, takže dosavadní příprava byla něco platná.
Několik stovek metrů po klikatém asfaltu a naprosto neoznačená cesta, kterou bych bez mapy s přehledem přehlédl, ukrajuje část naší cesty.
Z asfaltové vyhlídky se stává lesní cesta lemovaná více, či méně chutným plodem všemožného druhu, který nám brání v průchodu, ale zase nám dává na jazyk všelijaké chutě a tu a tam stojíme více, než u jiných plodin. Do baťůžku limetku na cestu a pokračujeme dále, na obávanou křižovatku, kde se rozhodujeme o průnik kratší necestou, nebo časově náročnější obchvatovou cestou kolem nejednoho kopce.
Jednohlasně vyhrává prvovýstup na Monte Capanne podél potoka.
Zde si člověk sice sáhne na dno, ale pro to zpestření to opravdu stačí. Například jsem zjistil, proč se kleči tak říká. Je to proto, že pokud jím chcete projít, musíte tak učinit v kleči.
Nedoporučuje se však dlouhodobý přesun, bo pak budete v křeči.
Výška zdejší zakrslé borovice je mírně přes metr, takže po Homo Erectus (člověk vzpřímený) protažení vám kouká hlava a můžete pozorovat okolní ruch vašich klečáků. Docela sranda. Tedy pokud vám nevadí, že jste celkem čtyři a v okruhu svého dohledu spatříte stejný počet rozechvělých korunek klečí. Když se poté proměníte v Homo Habilis a své ruce využijete k uchycení stromu a sunutí zcela zbytečných věcí před sebou, zahlédnete neskutečně rozryté cesty po tamních lesních tvorech. Vaše víra vás malinko balamutí, že se při plížení do kopce setkáte jen se zbylou částí horských vodáků.
Zhruba o půl dvanácté pronikáme na palouček, kde se vyskytuje i nějaká ta ostružina v míšená ve zdejší borovice a tak víme, že hlady zde zajisté nezhyneme. Co nám však činí drobné problémy, je zjištění, že zde není žádná cesta a tak Petr po nasbírání plného žaludku opět padá k zemi a rozráží svým tělem ostnaté bodce.
Naštěstí to byl poslední půlhodinový úsek tímto terénem a po vylezení tamní skalky zjišťujeme veškeré ztráty. Až na poškrábané tělo, protrhané tričko, proplažené zahliněné kalhoty a patrně žádný ušetřený čas jsou naše úsměvy neskutečně široké a pro zdejší výhled se rozhodujeme k malé polední svačince.
Část severo-východního pobřeží ostrova se nám ukazuje ve své nahotě a to nám dává další chuť do následujících kroků, již běžnou turistickou cestou.
Zde až na udivenou skupinku rakouských důchodců (jsme trochu pomačkaní, můj žlutý kufřík vyzařuje a Petr si v kleči našel kamaráda, jehož lebku na nalezeném drátku vleče s sebou) a několik zájezdů čechoslováků, nebylo koho zdravit.
Cesta po značeném chodníku byla bezpečná a nikterak náročná.
S Petrem kecáme o všem možném a pomalu se suneme k vrcholu. To si Kája protahuje i jiné svaly a drtí skály ve svých prstech, aby se mu naskytla jedinečná vyhlídka.
Když o půl třetí s pulitrem „Birra Supperior – Nastro Azzuro“ piva za 5Euro sedíme na severní vyhlídce, je nám blaženě.
Trochu fouká, turistů díky lanovce trochu ubývá a naše pohledy směřují k našim cestám.
Jak minulým, tak i těm nastávajícím.
Po výstupu na skutečně nejvyšší bod s 360* rozhledem pozorujeme okolní ostrovy a plánujeme další výlety na nejen Toskánské ostrovy Pianosa a Montecristo, ale i Korsiku a Sardinii a možná i dále na jih, kam naše oko zatím nedohlédne.
Po okochaném pohledu zvažujeme návrat neskutečnou lanovkou vhodnou k páření jedinců (klec pro dva na stojáka některým ženám zadělává na nepříjemné stavy a tak se tulí ke svým mužským ochráncům a když tak pozorujeme, pokud to jde, skutečně páry v kleci jsou smíšené a po opuštění rovného stanoviště nástupního se klec vrhá do propasti a ženy do náručí), nebo se přes zdejší masiv prolézt na cestu zpět z jiho-západní strany.
Časově rychlejší šutrování má navrch a tak se ponedlouho ztrácíme v kamenitém terénu.
Zde odkládám svůj fotoaparát do batohu, který mi střeží Kája a tak můžeme tyto mírně exponovaná místa projít s větším klidem. Další důvod udělat si na kufr popruh pro natažení v ramena. O půl šesté již docházíme na palouček, z něhož následuje turistická cesta.
Posvačíme a střemhlav padáme do tábora. Cestou nás ještě doprovází rodinka vysoké a při západu slunce již lepíme podrážky na asfaltový povrch. Cestou míjíme Pizzerku, kde utrácíme naše proměněná Eura.
Žádná sláva to tedy nebyla a tak chladná vyhlídka na moře nemohla kompenzovat zředěné víno a nějaké nesrozumitelné položky na účtence. Nebyla to přílišná přirážka a tak zákony principu tentokrát nebyly použity a s brumláním na rtech jsme opustili zdejší společnost.
Za slané tmy s rukama napěchovanýma dřevem zdravíme odpočaté kajaky a prochladlým tělům rozděláváme oheň jak má být.
S Petrem ještě prokecáme hodinu do dalšího dne a s půlnočním pocitem dobře ušlého dne padáme do svých reklamních stavů mysli.
Středa 24.září
Nevím proč, ale již o sedmé tvořím záznam na svůj čip v domnění, že z této pláže zachytím ten pravý východ slunce.
Snídaně proběhla v komorním duchu, vítr nějak neustal a tak nás čekalo menší vlnové nasedání. Pro záznam kamery jsem efektně sjel z kamenné hráze přímo do vln. Připadal jsem si jako mistr světa, co rozráží světové vlny a v záběru slunečního reflektoru všem ukazuje své umění. No, pravda, před pár měsíci bych na to neměl, ale dnes si připadám dost jistě a s BarCZou si rozumíme i na větších vlnách. Takže zde nějaký posun skutečně je.
Žel, to co prožívá námořník na moři, není z fotografií a snad ani z videa vůbec patrné a metrové vlny se na statickém snímku zdají být zanedbatelné.
Po návratu ku břehu natáčím já, i když to jde o poznání hůře, tak snad z toho bude alespoň trochu použitelný záběr a při couvání od břehu kolmo narážím na Petrovu loď. Poseidon tomu chtěl a skobička z mého nepoužívaného vodícího lanka kormidla zacvakává do lanka druhé lodě a nastává neřešitelná situace. No nebýt Karla a jeho mistrného ovládání lodi, tak bych musel vypadnout z lodě a lanko uvolnit.
Docela nepříjemná záležitost, ale dobrá zkušenost na relativně klidném moři u břehu.
Budu muset buď kormidlo upevnit natrvalo, nebo použít šroubovací karabinky. Tohle se Prijonu teda fakt nepovedlo.
Pro velký úspěch těchto vln se Kája vrátil pro další sjezd, ale vlny byly tak agresivní, že než stihl vyskočit z lodě ven a protáhnout se na břeh, vlna mu zaplavila otevřenou komoru a nebylo již jiné cesty, než nalézt z vody.
Takže se vyzkoušel nalézací manévr na menších vlnách. No nebýt pomoci druhé lodi, asi by se tam dralo těžko.
Naštěstí to byl poslední půlhodinový úsek tímto terénem a po vylezení tamní skalky zjišťujeme veškeré ztráty. Až na poškrábané tělo, protrhané tričko, proplažené zahliněné kalhoty a patrně žádný ušetřený čas jsou naše úsměvy neskutečně široké a pro zdejší výhled se rozhodujeme k malé polední svačince.
Část severo-východního pobřeží ostrova se nám ukazuje ve své nahotě a to nám dává další chuť do následujících kroků, již běžnou turistickou cestou.
Zde až na udivenou skupinku rakouských důchodců (jsme trochu pomačkaní, můj žlutý kufřík vyzařuje a Petr si v kleči našel kamaráda, jehož lebku na nalezeném drátku vleče s sebou) a několik zájezdů čechoslováků, nebylo koho zdravit.
Cesta po značeném chodníku byla bezpečná a nikterak náročná.
S Petrem kecáme o všem možném a pomalu se suneme k vrcholu. To si Kája protahuje i jiné svaly a drtí skály ve svých prstech, aby se mu naskytla jedinečná vyhlídka.
Když o půl třetí s pulitrem „Birra Supperior – Nastro Azzuro“ piva za 5Euro sedíme na severní vyhlídce, je nám blaženě.
Trochu fouká, turistů díky lanovce trochu ubývá a naše pohledy směřují k našim cestám.
Jak minulým, tak i těm nastávajícím.
Po výstupu na skutečně nejvyšší bod s 360* rozhledem pozorujeme okolní ostrovy a plánujeme další výlety na nejen Toskánské ostrovy Pianosa a Montecristo, ale i Korsiku a Sardinii a možná i dále na jih, kam naše oko zatím nedohlédne.
Po okochaném pohledu zvažujeme návrat neskutečnou lanovkou vhodnou k páření jedinců (klec pro dva na stojáka některým ženám zadělává na nepříjemné stavy a tak se tulí ke svým mužským ochráncům a když tak pozorujeme, pokud to jde, skutečně páry v kleci jsou smíšené a po opuštění rovného stanoviště nástupního se klec vrhá do propasti a ženy do náručí), nebo se přes zdejší masiv prolézt na cestu zpět z jiho-západní strany.
Časově rychlejší šutrování má navrch a tak se ponedlouho ztrácíme v kamenitém terénu.
Zde odkládám svůj fotoaparát do batohu, který mi střeží Kája a tak můžeme tyto mírně exponovaná místa projít s větším klidem. Další důvod udělat si na kufr popruh pro natažení v ramena. O půl šesté již docházíme na palouček, z něhož následuje turistická cesta.
Posvačíme a střemhlav padáme do tábora. Cestou nás ještě doprovází rodinka vysoké a při západu slunce již lepíme podrážky na asfaltový povrch. Cestou míjíme Pizzerku, kde utrácíme naše proměněná Eura.
Žádná sláva to tedy nebyla a tak chladná vyhlídka na moře nemohla kompenzovat zředěné víno a nějaké nesrozumitelné položky na účtence. Nebyla to přílišná přirážka a tak zákony principu tentokrát nebyly použity a s brumláním na rtech jsme opustili zdejší společnost.
Za slané tmy s rukama napěchovanýma dřevem zdravíme odpočaté kajaky a prochladlým tělům rozděláváme oheň jak má být.
S Petrem ještě prokecáme hodinu do dalšího dne a s půlnočním pocitem dobře ušlého dne padáme do svých reklamních stavů mysli.
Středa 24.září
Nevím proč, ale již o sedmé tvořím záznam na svůj čip v domnění, že z této pláže zachytím ten pravý východ slunce.
Snídaně proběhla v komorním duchu, vítr nějak neustal a tak nás čekalo menší vlnové nasedání. Pro záznam kamery jsem efektně sjel z kamenné hráze přímo do vln. Připadal jsem si jako mistr světa, co rozráží světové vlny a v záběru slunečního reflektoru všem ukazuje své umění. No, pravda, před pár měsíci bych na to neměl, ale dnes si připadám dost jistě a s BarCZou si rozumíme i na větších vlnách. Takže zde nějaký posun skutečně je.
Žel, to co prožívá námořník na moři, není z fotografií a snad ani z videa vůbec patrné a metrové vlny se na statickém snímku zdají být zanedbatelné.
Po návratu ku břehu natáčím já, i když to jde o poznání hůře, tak snad z toho bude alespoň trochu použitelný záběr a při couvání od břehu kolmo narážím na Petrovu loď. Poseidon tomu chtěl a skobička z mého nepoužívaného vodícího lanka kormidla zacvakává do lanka druhé lodě a nastává neřešitelná situace. No nebýt Karla a jeho mistrného ovládání lodi, tak bych musel vypadnout z lodě a lanko uvolnit.
Docela nepříjemná záležitost, ale dobrá zkušenost na relativně klidném moři u břehu.
Budu muset buď kormidlo upevnit natrvalo, nebo použít šroubovací karabinky. Tohle se Prijonu teda fakt nepovedlo.
Pro velký úspěch těchto vln se Kája vrátil pro další sjezd, ale vlny byly tak agresivní, že než stihl vyskočit z lodě ven a protáhnout se na břeh, vlna mu zaplavila otevřenou komoru a nebylo již jiné cesty, než nalézt z vody.
Takže se vyzkoušel nalézací manévr na menších vlnách. No nebýt pomoci druhé lodi, asi by se tam dralo těžko.
Pak následoval běžná plavba podél pobřeží s pohledem na nedaleko vzdálené ostrovy. První nás doprovázel, tedy krom 50km vzdálené Korsiky placatý ostrov Pianosa, který svou výškou nepřesahuje patrovou budovu, což zajisté vedlo Hellera k umístění vojenské základy pro román Hlava XXII. Takže skutečně dobrý důvod k osobnímu pochopení kapitána Yossariana a majora Majora.
Tím dalším dohlédnutým ostrovem byl nepřístupný Dumasův ostrov MonteCristo. Kapitán Edmond Dantès zde údajně střeží místní floru a faunu a pro vstup na ostrov je zapotřebí zvláštního povolení. Dopádlovat se tam ale dá. Od Napoleonova ostrova to je mírně přes 40km, od Hellerovy základny již pod 30. Takže za klidného moře to je příjemná projížďka.
Dnešní pokuk po ostrovech však zaklínil do našich řad mírné rozhořčení a nesoulad. Né že by snad ponorka projela, ale Petr se nám zakoukal do teplých vod a nehodlal opustit pádlo.
Proto po návštěvě města ----- zzz------ , nákupu čerstvých potravin kluci preferují co nedřívější obydlení, kdežto Petr s pádlem v ruce demonstruje svůj neklid.
Začínám se smrákat a když po delší době nenalézáme vhodnou pláž, navrhuji se vrátit. Jsem přehlasován a tak se dereme do neznámých vod k dalšímu městu.
Naštěstí to byla dobrá volba a písečná pláž přímo zakusovala naše lodě.
Spaní na měkké podestýlce kompenzovala opatrnost mých myšlenek. Počasí nám přálo, tak to bylo dobré. Žel bylo nutné propádlovat pár skvostných skalních útvarů, ale tak to někdy bývá.
Kája s Cyrilem klábosili do hluboké noci a já s Petrem jsme již zařezávali do zvuku písečných vln. Uprostřed noci se za skálou rozsvítila obloha a udeřilo pár blesků, ale bylo to v předešlém místě zastávky a tak se nás to moc netýkalo. Pak s lehkostí větru těžký mrak opustil Elbu a lemoval moře směrem ke svým bratrům na Korsiku, které byla po celou dobu naší plavby zahrnuta značnou oblačností.
Ze zpráv našich vlastenců průběžně monitorujeme okolní počasí a dozvídáme se o celoevropské chladné vlně, která má nejnižší bod právě v Čechách, kde denní teploty nešplhají nad 8*C a nad okolní ostrovní říší zuří deště. Jen ta Elba má nad sebou čistou oblohu. Ani se nám to nechce věřit, jak nás má Poseidon rád.
Čtvrtek 25. září
Ráno Petr prozkoumává okolí a když se po delší době vrátí, je navoněn a sladce usměvačný.
Pár metrů za skálou je malá cesta do kempu, který nepředpokládá, že sem někdo přijede lodí a po česku zneužije jejich toalety se sprchovým koutem ke svému zkulturnění.
Jako dík za tento přepych na místní kávové vyhlídce u francouzské číšnici platíme za podanou kávu.
Zde jen tak s Petrem lenošíme a koukáme na vodu, oblohu a listujeme nejedním časopisem.
Zasloužená pohoda.
V poledne nás opouští jedna polovina a my se jdeme čochtat v čistých vodách.
Pláž se mezitím trochu zalidnila a i zde, pokud se člověk ukáže, jsme středem pozornosti.
Petr po dlouhé době vytahuje dýmku a spokojeně bafá námořnickou pohodu ve společnosti svého druha z kleče. O dvě hodiny po první polovině i naše lodě již brázdí a provokují zdejší koupající a šineme si to do proti směru času.
Následuje kochající pádlování a na 16h plánujeme nějaký pokrm. Nalézáme paletu na drobné kamenité pláži a jako správní mořští kajakáři se předvádíme opalujícím se tělům naši maximální volnost. I ten, kdo předstíral spánek na pláži, teď zvedá hlavu a pozoruje naše pohodlné lodě, které rozráží nejednu vlnu. Na samotném konci tedy přistáváme a rozbalujeme kulinářské umění. Jak již bylo popsáno výše, oproti horskému putování člověk skutečně může s sebou tahat ledascos a tak se paleta brzy plní mobilní kuchyní a nedlouho poté již papkáme těstoviny s rajskou omáčkou, následované pravou italskou kávou.
Přesně po hodině pobytu máme sklizeno a mávajícím gestem necháme opětovat příležící ke stejnému gestu. Jak nádherné.
Pozdní opuštění pláže a společná vlna nás s Petrem držela na vodě. Pozorujíce domorodce, krásné jachty, pobřežní domky, zjišťujeme jak ten čas letí, i když pádlujeme proti směru hodinových ručiček. A tu se naskytne neskutečný pohled červenajícího se sluníčka.
Zastavujeme na širém moři, propádlováváme vystrčeným souostrovím kamenných bloků a necháme pomeranč usednou za korsické břehy. Počasí nám neskutečně přeje, a tak udržujeme naše lodě ještě v chodu.
Kluci dle domluvy jsou na východní části ostrova a tak se rozhodneme je hledat. V dáli zahlédnu blikající světlo a nic jiného než fotoaparát nemám, udělám dva snímky z bleskem a čekám na odezvu.
Světlo z břehu na sebe nenechalo dlouho čekat. Jedeme na jistotu.
Z naprosté tmy se ze břehu vykrojí jeden, pak druhý kajak a poletující světlo na čele nám ukazuje správné místo přistání.
Po vysednutí se dozvídáme, že nás nikdo nezahlédl, to jen Kája lovil něco z lodi a tak pohybem hlavy nahoru a dolu vytahoval hledané věci. Nám se to z dálky zdálo jako signál a tak jsme jeli s naprostou jistotou. To byla ale náhoda.
No, pár metrů za naší pláží kotvila v zátoce česká jachta, ale cesta k ní po suchém kameni byla neprostupná a tak avizovaná návštěva nebyla uskutečněna a z naplaveného dřeva se udělal další přímotop.
Během vyprávění našich zážitků padlo další vínko a s půlnoční jasnou oblohou se přesouváme ke svým kajakům, které nás chrání před bočním větrem.
Ještě než spočítám desátou hvězdu, oči se nám zavřou.
Pátek 26. září
S ranním rozbřeskem již skotačíme kolem lodí a po drobné snídani usedáme na klidnou hladinu. Jižní vody jsou neskutečně klidné a umožňují nám pohodlný nástup do lodí.
S Petrem tvoříme první skupiny a ospalé vodáky necháváme svému osudu.
Studený vítr pofukuje a tak si pro udržení mikroklimatu navlékám vestu. To je první den, kdy byla skutečně vhodná.
Tím dalším dohlédnutým ostrovem byl nepřístupný Dumasův ostrov MonteCristo. Kapitán Edmond Dantès zde údajně střeží místní floru a faunu a pro vstup na ostrov je zapotřebí zvláštního povolení. Dopádlovat se tam ale dá. Od Napoleonova ostrova to je mírně přes 40km, od Hellerovy základny již pod 30. Takže za klidného moře to je příjemná projížďka.
Dnešní pokuk po ostrovech však zaklínil do našich řad mírné rozhořčení a nesoulad. Né že by snad ponorka projela, ale Petr se nám zakoukal do teplých vod a nehodlal opustit pádlo.
Proto po návštěvě města ----- zzz------ , nákupu čerstvých potravin kluci preferují co nedřívější obydlení, kdežto Petr s pádlem v ruce demonstruje svůj neklid.
Začínám se smrákat a když po delší době nenalézáme vhodnou pláž, navrhuji se vrátit. Jsem přehlasován a tak se dereme do neznámých vod k dalšímu městu.
Naštěstí to byla dobrá volba a písečná pláž přímo zakusovala naše lodě.
Spaní na měkké podestýlce kompenzovala opatrnost mých myšlenek. Počasí nám přálo, tak to bylo dobré. Žel bylo nutné propádlovat pár skvostných skalních útvarů, ale tak to někdy bývá.
Kája s Cyrilem klábosili do hluboké noci a já s Petrem jsme již zařezávali do zvuku písečných vln. Uprostřed noci se za skálou rozsvítila obloha a udeřilo pár blesků, ale bylo to v předešlém místě zastávky a tak se nás to moc netýkalo. Pak s lehkostí větru těžký mrak opustil Elbu a lemoval moře směrem ke svým bratrům na Korsiku, které byla po celou dobu naší plavby zahrnuta značnou oblačností.
Ze zpráv našich vlastenců průběžně monitorujeme okolní počasí a dozvídáme se o celoevropské chladné vlně, která má nejnižší bod právě v Čechách, kde denní teploty nešplhají nad 8*C a nad okolní ostrovní říší zuří deště. Jen ta Elba má nad sebou čistou oblohu. Ani se nám to nechce věřit, jak nás má Poseidon rád.
Čtvrtek 25. září
Ráno Petr prozkoumává okolí a když se po delší době vrátí, je navoněn a sladce usměvačný.
Pár metrů za skálou je malá cesta do kempu, který nepředpokládá, že sem někdo přijede lodí a po česku zneužije jejich toalety se sprchovým koutem ke svému zkulturnění.
Jako dík za tento přepych na místní kávové vyhlídce u francouzské číšnici platíme za podanou kávu.
Zde jen tak s Petrem lenošíme a koukáme na vodu, oblohu a listujeme nejedním časopisem.
Zasloužená pohoda.
V poledne nás opouští jedna polovina a my se jdeme čochtat v čistých vodách.
Pláž se mezitím trochu zalidnila a i zde, pokud se člověk ukáže, jsme středem pozornosti.
Petr po dlouhé době vytahuje dýmku a spokojeně bafá námořnickou pohodu ve společnosti svého druha z kleče. O dvě hodiny po první polovině i naše lodě již brázdí a provokují zdejší koupající a šineme si to do proti směru času.
Následuje kochající pádlování a na 16h plánujeme nějaký pokrm. Nalézáme paletu na drobné kamenité pláži a jako správní mořští kajakáři se předvádíme opalujícím se tělům naši maximální volnost. I ten, kdo předstíral spánek na pláži, teď zvedá hlavu a pozoruje naše pohodlné lodě, které rozráží nejednu vlnu. Na samotném konci tedy přistáváme a rozbalujeme kulinářské umění. Jak již bylo popsáno výše, oproti horskému putování člověk skutečně může s sebou tahat ledascos a tak se paleta brzy plní mobilní kuchyní a nedlouho poté již papkáme těstoviny s rajskou omáčkou, následované pravou italskou kávou.
Přesně po hodině pobytu máme sklizeno a mávajícím gestem necháme opětovat příležící ke stejnému gestu. Jak nádherné.
Pozdní opuštění pláže a společná vlna nás s Petrem držela na vodě. Pozorujíce domorodce, krásné jachty, pobřežní domky, zjišťujeme jak ten čas letí, i když pádlujeme proti směru hodinových ručiček. A tu se naskytne neskutečný pohled červenajícího se sluníčka.
Zastavujeme na širém moři, propádlováváme vystrčeným souostrovím kamenných bloků a necháme pomeranč usednou za korsické břehy. Počasí nám neskutečně přeje, a tak udržujeme naše lodě ještě v chodu.
Kluci dle domluvy jsou na východní části ostrova a tak se rozhodneme je hledat. V dáli zahlédnu blikající světlo a nic jiného než fotoaparát nemám, udělám dva snímky z bleskem a čekám na odezvu.
Světlo z břehu na sebe nenechalo dlouho čekat. Jedeme na jistotu.
Z naprosté tmy se ze břehu vykrojí jeden, pak druhý kajak a poletující světlo na čele nám ukazuje správné místo přistání.
Po vysednutí se dozvídáme, že nás nikdo nezahlédl, to jen Kája lovil něco z lodi a tak pohybem hlavy nahoru a dolu vytahoval hledané věci. Nám se to z dálky zdálo jako signál a tak jsme jeli s naprostou jistotou. To byla ale náhoda.
No, pár metrů za naší pláží kotvila v zátoce česká jachta, ale cesta k ní po suchém kameni byla neprostupná a tak avizovaná návštěva nebyla uskutečněna a z naplaveného dřeva se udělal další přímotop.
Během vyprávění našich zážitků padlo další vínko a s půlnoční jasnou oblohou se přesouváme ke svým kajakům, které nás chrání před bočním větrem.
Ještě než spočítám desátou hvězdu, oči se nám zavřou.
Pátek 26. září
S ranním rozbřeskem již skotačíme kolem lodí a po drobné snídani usedáme na klidnou hladinu. Jižní vody jsou neskutečně klidné a umožňují nám pohodlný nástup do lodí.
S Petrem tvoříme první skupiny a ospalé vodáky necháváme svému osudu.
Studený vítr pofukuje a tak si pro udržení mikroklimatu navlékám vestu. To je první den, kdy byla skutečně vhodná.
Po překročení jihovýchodního cípu výběžku se ozývá avizovaný severo-východní vítr, který z poklidné hladiny dělá rozbouřené moře a zvedá vlny do značných výšin. Buddy systém je udržován na vzájemný oční kontakt, ale i tak se nám stane, že vlny nám ve výhledu dělají bordel.
Petr natáčí, já se pokouším fotit a kupodivu je to možné. Když si vzpomenu na první vytažení v Chorvatsku na mírné vodě, kde to ani nebylo možné, dnes se značným klidem pozoruji vlny a po chvilce vytahuji fotoaparát. Jde to bez větších problémů. Samozřejmě musím sledovat přicházející vlny, které se po čase kumulují v jednu větší, jenž se nechová jako ty ostatní a na své čepici se láme. Což při bočním nárazu se s pádlem dá ustát, ale s foťákem v ruce a pádlem na vodě dost těžko.
Pak opouštím poslední jižní stranu a chytáme do pádel ten správný fičák. Prý to bylo 15m/s. Rozhodně to zvedalo vlny do ještě větších výšek a když jsem si dovolil fotit, byl jsem odfouknut od Petra o nějaký ten metr zpět.
Po několika desítkách minut jízdy na sever již tolik vítr netlačil a vlny se staly zvladatelným živlem bez většího snažení. Míjíme další město a řádíme na vlnách. Fotíme se u projíždějících jachet s nafouknutou plachtou a vzájemně se natáčíme na vlnách. Takže zase sranda a pohoda jak má být.
Prohlížíme zdejší zákoutí spíše vzdáleně a raději se rochníme na vlnách, než okusovat městské hradby, takže po pár hodinách pádlování se dostaví potřeba zastávky a v zátiší výběžku nalézáme opuštěnou plážičku, vhodnou k nasycení hladových krků.
O půl třetí opouštíme tišiny zdejších vod a opět se vrháme do víru dění.
S plným bříškem se trochu projevuje houpání na vlnách a houbová omáčka neví, co si má myslet.. Vše je v pohodě během pár minut, kdy byla omáčka zahuštěna sladkou tyčinkou a opět se stalo houpání na vlnách jen zábavou, evokujíce kolébku na prosluněné zahradě a sladký spánek v ní. Docela zvláštní stav, který patrně vede k častým chybám a možným ztrátám námořníků. Hold, člověk se musí mít stále na pozoru.
O půl páté se maják neskutečně přiblížil a našim zrakům neunikla vlevo posazená pláž, na které se skalnatě vzpíral rozhlížející se domek.
Zastavujeme. Tedy, spíše jsme na nasurfovali na břeh, kde nás voda smáčela z východních pozic.
Zdejší vlny jsou počátečně dobré pro surfovací aktivitu, ale celodenní pádlování nás k tomu neláká a jdeme si raději prohlédnout okolí a zanechat zde nějakou památku.
Dům byl z devastačních důvodů obklíčen pletivem, které však také počínalo s fází devastace a tak nebyl problém s průnikem na tamní zahradu.
Líbezný pohled. Skutečně nádherná terasovitá zahrada na výběžku skály, který ze zdejšího obydlí činil skvostný palác. Sůl je však prevít, který nezanechá téměř nic v klidu a natvrdo postavený železný stůl již ze svého úplňku ztratil většinu a hanebně se krčí v zákrytu domu.
Takovou sílu má zdejší moře a jeho sůl. Na vodní hladinu to bylo dobrých 20 metrů, ale stejně si tu cestu sem každý krystalek našel.
Našla se i zde kempinková sada židliček a stolek, který nám posloužil u táboráku k příjemnému posezení u břehu. Neskutečná pohoda.
O necelé dvě hodiny se z vln vynořuje sem tam pádlo a to je dobrý důvod k mávání.
Druhá polovina doráží na břeh.
Když Kája převléká své svršky za sušší, Cyril vytahuje všechno možné z komor a vrhá se zpátky do vln. Jeho prochladlé mokré tělo rázem ožívá a rozklepaný úsměv se stává nepřehlédnutelným široko daleko.
Alespoň jeden z nás propadl kouzlu surfu.
Petr natáčí, já se pokouším fotit a kupodivu je to možné. Když si vzpomenu na první vytažení v Chorvatsku na mírné vodě, kde to ani nebylo možné, dnes se značným klidem pozoruji vlny a po chvilce vytahuji fotoaparát. Jde to bez větších problémů. Samozřejmě musím sledovat přicházející vlny, které se po čase kumulují v jednu větší, jenž se nechová jako ty ostatní a na své čepici se láme. Což při bočním nárazu se s pádlem dá ustát, ale s foťákem v ruce a pádlem na vodě dost těžko.
Pak opouštím poslední jižní stranu a chytáme do pádel ten správný fičák. Prý to bylo 15m/s. Rozhodně to zvedalo vlny do ještě větších výšek a když jsem si dovolil fotit, byl jsem odfouknut od Petra o nějaký ten metr zpět.
Po několika desítkách minut jízdy na sever již tolik vítr netlačil a vlny se staly zvladatelným živlem bez většího snažení. Míjíme další město a řádíme na vlnách. Fotíme se u projíždějících jachet s nafouknutou plachtou a vzájemně se natáčíme na vlnách. Takže zase sranda a pohoda jak má být.
Prohlížíme zdejší zákoutí spíše vzdáleně a raději se rochníme na vlnách, než okusovat městské hradby, takže po pár hodinách pádlování se dostaví potřeba zastávky a v zátiší výběžku nalézáme opuštěnou plážičku, vhodnou k nasycení hladových krků.
O půl třetí opouštíme tišiny zdejších vod a opět se vrháme do víru dění.
S plným bříškem se trochu projevuje houpání na vlnách a houbová omáčka neví, co si má myslet.. Vše je v pohodě během pár minut, kdy byla omáčka zahuštěna sladkou tyčinkou a opět se stalo houpání na vlnách jen zábavou, evokujíce kolébku na prosluněné zahradě a sladký spánek v ní. Docela zvláštní stav, který patrně vede k častým chybám a možným ztrátám námořníků. Hold, člověk se musí mít stále na pozoru.
O půl páté se maják neskutečně přiblížil a našim zrakům neunikla vlevo posazená pláž, na které se skalnatě vzpíral rozhlížející se domek.
Zastavujeme. Tedy, spíše jsme na nasurfovali na břeh, kde nás voda smáčela z východních pozic.
Zdejší vlny jsou počátečně dobré pro surfovací aktivitu, ale celodenní pádlování nás k tomu neláká a jdeme si raději prohlédnout okolí a zanechat zde nějakou památku.
Dům byl z devastačních důvodů obklíčen pletivem, které však také počínalo s fází devastace a tak nebyl problém s průnikem na tamní zahradu.
Líbezný pohled. Skutečně nádherná terasovitá zahrada na výběžku skály, který ze zdejšího obydlí činil skvostný palác. Sůl je však prevít, který nezanechá téměř nic v klidu a natvrdo postavený železný stůl již ze svého úplňku ztratil většinu a hanebně se krčí v zákrytu domu.
Takovou sílu má zdejší moře a jeho sůl. Na vodní hladinu to bylo dobrých 20 metrů, ale stejně si tu cestu sem každý krystalek našel.
Našla se i zde kempinková sada židliček a stolek, který nám posloužil u táboráku k příjemnému posezení u břehu. Neskutečná pohoda.
O necelé dvě hodiny se z vln vynořuje sem tam pádlo a to je dobrý důvod k mávání.
Druhá polovina doráží na břeh.
Když Kája převléká své svršky za sušší, Cyril vytahuje všechno možné z komor a vrhá se zpátky do vln. Jeho prochladlé mokré tělo rázem ožívá a rozklepaný úsměv se stává nepřehlédnutelným široko daleko.
Alespoň jeden z nás propadl kouzlu surfu.Bo se jedná o poslední večer na ostrově, dopíjíme Indický RUM, víno, drtíme zásoby jídla a kocháme se pokukováním do ohně. Naposledy si vyměňujeme všemožné historky a únavou prcháme do spacáků.
Ani není slyšet hukot moře.
Sobota 27. září
O půl osmé již slunko škrábe přilehlou skálu a naše budoucí SeaKayakové Centrum se v lesku zdejší pláže mění v barevnou hudbu. Teplo se rychle dostavuje a naše oči propadají bezmocnému pohledu na pevninu. Ano, dnes je poslední den máchání pádel a čeká nás jen 10 km přejezd zpět.
Po snídani se vrhám do studených vod Toskánského moře a pak se nabaluji do lávového písku, abych zvěčnil své tělo na památku. Lesknu se neskutečně.
Pak zpět do vody a drhnutím ze sebe seškrabuji drobné krystalky, které pod dlaní ruky ze sebe dělají struhadlo. V okamžik očistce si člověk honí hlavou tu nesmyslnost, které podnikl pro jednu fotografii, ale po chvilce už výbrus není přítomen a voda již není tak studená. Snad jen všudy přítomný jemný černý písek, co z očí, uší a úst převážím o stovky metrů dále.
Ještě máme čas a tak podél pobřeží dokrajujeme poslední město, které jsme při příjezdu na Elbu jen z dálky míjeli a dáváme si zde rozlučkovou kávu a kávu, kde Petr naposledy cpe elektrony do své kamery, aby mohl nahrát případný přejezd zpět.
Počasí je přijatelné a nahlášených 25m/s větru se nekoná, asi se to vyfoukalo během noci a vlny dosahují běžných výšin. Odhaduji 75cm v průměru, takže na sebe dohlédneme a sem tam se nakumuluje větší vlna.
Asi po dvou kilometrech Kája prohlašuje, že naše pomalá jízda ho tlačí ze sedačky a když ho ujišťuji, že to zvládneme, spolu s Cyrilem pádlují k bezpečným břehům o trochu rychleji.
Je slunečno, vítr příjemný a trajekty veliké. Jejich vlny dělají v moři zmatek a zvedají kolísavé vlny o další metr výše. Neskutečný zážitek. Ani si neuvědomujeme, že pod náma je obrovská hloubka a minimálně 4km na nejbližší břeh. Fotíme, točíme, houpeme se na vlnách a prostě si to užíváme. Dobrá vůle Poseidona nám opět přála a za to mu patří velký dík.
Nabrali jsme další zkušenosti a posunuli se o další level dále, takže naše sebevědomí neskutečně vzrostlo, i když stále máme na paměti, že lidský tvor je křehké stvoření, které může být v mžiku zamáčknuto pod zemský povrch, takže spolu se vzrůstající jistotou roste i naše opatrnost a úcta ke všemu okolnímu. Ať už živému, či neživému.
Za přesně 3 hodiny od opuštění břehů Elby narážím svou špičkou o skalní kámen na druhé straně a zjišťuji, že ujetá vzdálenost dosahuje bez pár metru rovných 12 km.
Inu, když se blbne a jezdí se za trajektem na vlně, člověk prostě něco najede víc.
Míříme do mariny, když tu se zpoza ní vynoří kajak, následovaný dalším a další, až se ve svitu západního mraku v moři čochtají další SeaKayakáři z moravské kotliny, jenž jsme potkali na HG sympoziu na Slezské Hartě letos v červnu.
Střídání stráží proběhlo a tak s klidným srdcem můžeme na odlivovém břehu vysednout a po malé svačince přesednout do motorového korábu.
Cesta zpět byla po téměř stejné ose, jen ten počátek z důvodu placení mýtného trháme po zdejších serpentinách, v domnění že ušetříme čas i peníze.
Asi to nebyla pravda, ale po jízdě na vlnách, následuje jízda na horské dráze.
Nějaká Eura ještě utrácíme za svačinu do auta v sámošce místního Penny marketu, mimochodem, zde se skutečně jedná o nízko rozpočtový obchod a zdejší klientela tomu dopuntíku odpovídala, což se u nás toliko nespatří a jelo se do Italské tmy, která se proměnila ve chladný sever a to se s náma vleklo až cestou dom.
Neděle 28. září
Ani není slyšet hukot moře.
Sobota 27. září
O půl osmé již slunko škrábe přilehlou skálu a naše budoucí SeaKayakové Centrum se v lesku zdejší pláže mění v barevnou hudbu. Teplo se rychle dostavuje a naše oči propadají bezmocnému pohledu na pevninu. Ano, dnes je poslední den máchání pádel a čeká nás jen 10 km přejezd zpět.
Po snídani se vrhám do studených vod Toskánského moře a pak se nabaluji do lávového písku, abych zvěčnil své tělo na památku. Lesknu se neskutečně.
Pak zpět do vody a drhnutím ze sebe seškrabuji drobné krystalky, které pod dlaní ruky ze sebe dělají struhadlo. V okamžik očistce si člověk honí hlavou tu nesmyslnost, které podnikl pro jednu fotografii, ale po chvilce už výbrus není přítomen a voda již není tak studená. Snad jen všudy přítomný jemný černý písek, co z očí, uší a úst převážím o stovky metrů dále.Ještě máme čas a tak podél pobřeží dokrajujeme poslední město, které jsme při příjezdu na Elbu jen z dálky míjeli a dáváme si zde rozlučkovou kávu a kávu, kde Petr naposledy cpe elektrony do své kamery, aby mohl nahrát případný přejezd zpět.
Počasí je přijatelné a nahlášených 25m/s větru se nekoná, asi se to vyfoukalo během noci a vlny dosahují běžných výšin. Odhaduji 75cm v průměru, takže na sebe dohlédneme a sem tam se nakumuluje větší vlna.
Asi po dvou kilometrech Kája prohlašuje, že naše pomalá jízda ho tlačí ze sedačky a když ho ujišťuji, že to zvládneme, spolu s Cyrilem pádlují k bezpečným břehům o trochu rychleji.
Je slunečno, vítr příjemný a trajekty veliké. Jejich vlny dělají v moři zmatek a zvedají kolísavé vlny o další metr výše. Neskutečný zážitek. Ani si neuvědomujeme, že pod náma je obrovská hloubka a minimálně 4km na nejbližší břeh. Fotíme, točíme, houpeme se na vlnách a prostě si to užíváme. Dobrá vůle Poseidona nám opět přála a za to mu patří velký dík.
Nabrali jsme další zkušenosti a posunuli se o další level dále, takže naše sebevědomí neskutečně vzrostlo, i když stále máme na paměti, že lidský tvor je křehké stvoření, které může být v mžiku zamáčknuto pod zemský povrch, takže spolu se vzrůstající jistotou roste i naše opatrnost a úcta ke všemu okolnímu. Ať už živému, či neživému.
Za přesně 3 hodiny od opuštění břehů Elby narážím svou špičkou o skalní kámen na druhé straně a zjišťuji, že ujetá vzdálenost dosahuje bez pár metru rovných 12 km.
Inu, když se blbne a jezdí se za trajektem na vlně, člověk prostě něco najede víc.
Míříme do mariny, když tu se zpoza ní vynoří kajak, následovaný dalším a další, až se ve svitu západního mraku v moři čochtají další SeaKayakáři z moravské kotliny, jenž jsme potkali na HG sympoziu na Slezské Hartě letos v červnu.
Střídání stráží proběhlo a tak s klidným srdcem můžeme na odlivovém břehu vysednout a po malé svačince přesednout do motorového korábu.
Cesta zpět byla po téměř stejné ose, jen ten počátek z důvodu placení mýtného trháme po zdejších serpentinách, v domnění že ušetříme čas i peníze.
Asi to nebyla pravda, ale po jízdě na vlnách, následuje jízda na horské dráze.
Nějaká Eura ještě utrácíme za svačinu do auta v sámošce místního Penny marketu, mimochodem, zde se skutečně jedná o nízko rozpočtový obchod a zdejší klientela tomu dopuntíku odpovídala, což se u nás toliko nespatří a jelo se do Italské tmy, která se proměnila ve chladný sever a to se s náma vleklo až cestou dom.
Neděle 28. září
Rakousko, Česko, Vodňany a u Indiána nakupujeme v Tescu snídani a necháme se zvát na ranní posezení v jeho království. Venku je ještě chlad, tak zahradu měníme na prohřátý krb, u kterého sledujeme jiné SeaKayakové kousky v televizním formátu a zcela společensky používáme stolování u snídaně.
Následuje cesta do Prahy, kde necháváme lodě a nějaké krámy a jsem vržen na hřbitov, kde opouštím posádku, jejíž osud mi pro zbytek dne není znám.
Vzhledem k včasnému návratu stíhám vše přeprat, odpískovat a s čistou hlavou ulehám k večernímu spánku do připravené postele.
Nádherně vydařená akce, kde původně ohlášení z důvodů zde neuveřejněných nemohli se zúčastnit, za což teď roní slzy a my šťastní, kteří mají nejen plná karty fotek, ale plány do dalších dnů, čerpáme energii doposavad nahromaděnou.
Díky všem za účast a krásný výlet a ostatním doporučuji za návštěvu.
PS: zkrácená forma bude následovat
(c) Josef http://czechseakayak.org/
Následuje cesta do Prahy, kde necháváme lodě a nějaké krámy a jsem vržen na hřbitov, kde opouštím posádku, jejíž osud mi pro zbytek dne není znám.
Vzhledem k včasnému návratu stíhám vše přeprat, odpískovat a s čistou hlavou ulehám k večernímu spánku do připravené postele.
Nádherně vydařená akce, kde původně ohlášení z důvodů zde neuveřejněných nemohli se zúčastnit, za což teď roní slzy a my šťastní, kteří mají nejen plná karty fotek, ale plány do dalších dnů, čerpáme energii doposavad nahromaděnou.
Díky všem za účast a krásný výlet a ostatním doporučuji za návštěvu.
PS: zkrácená forma bude následovat
(c) Josef http://czechseakayak.org/
Žádné komentáře:
Okomentovat